Mít či nemít?

S koncem komunistického režimu, nástupem demokracie a kapitalismu (a jeho postupného zmutování do dnešní podoby), bylo jen otázkou času, kdy se i u nás objeví „západní“ módní značky. První samozřejmě přišly konfekční firmy, pomalu se ovšem v ulici Pařížská (a jejím okolí) začaly objevovat i renomované módní domy haute couture.

Ponechme stranou úroveň těchto butiků – někdy je horší, někdy lepší. Co ale tento příval drahých, exkluzivních značek udělal s Čechy (Pražany?), kteří do té doby byli zvyklí nakupovat jednou za čas v Tuzexu?

Když budu chtít být trochu tvrdší, mohl bych srovnat tuto situaci s newyorkským Bronxem. Většina tamních obyvatel jsou Afro a Hispanoameričané, nevyrůstají v žádných závratně dobrých podmínkách, nemají moc peněz. Všichni se ovšem snaží vypadat, že jejich situace je naprosto odlišná: hlavně mít na krku (na rukách, v puse,…) co nejvíce zlata, stříbra, platiny, blyštivých kamínků. Stačí se podívat na dnešní hiphopovou scénu, přebaly alb nebo vystupování oněch interpretů.

My na tom samozřejmě nejsme zdaleka tak špatně jako ono obyvatelstvo Bronxu, ale i tak by se tato situace dala paralelně přenést do českých zemí. Protože jak jinak si vysvětlit tu velkou oblibu loga LV na kabelkách, peněženkách, šátcích? Jak nedávno psal můj kolega v článku o pánských taškách Louis Vuitton: do butiku jmenované značky už se „chodí jako do H&M“.

Problém ovšem není v tom kabelku či jiný doplněk vlastnit. (Samotné oblečení je přeci jen drahá záležitost a na ulicích, alespoň v Praze, se nevidí.) Vždyť proč ne? A proč by se vlastně Louis Vuitton nemohl stát součástí měšťáckého urban stylu? Ukazuje se totiž, že největším zádrhelem není až tak to si drahou věc pořídit, ale drahou věc nosit. To se samozřejmě netýká jen značky LV, je to fenomén drahých věcí obecně.

S luxusem se totiž musí nakládat s největší opatrností. Ať má člověk takových věcí plnou skříň nebo jen jednu maličkost, musí jich vždy používat s náležitým citem. Ona věc musí vyniknout, musí se umět vynést. To ona musí být ten detail, co fádní outfit předělá na událost městských ulic. Toto je ten případ, kdy platí, že méně je více. Extravagance si s přepychem nerozumí. Nikde jinde nemusíte být tak střídmí jako v tomto směru.

To neplatí jen v módě, ale i designu, bytové architektuře a dalších mnoha oblastech estetiky. Vzít si na sebe patero honosných značek, které ale nemají společného nic jiného než vysokou cenu, poukazuje jen na nedostatek sebevědomí, střídmosti a něčeho, čemu se říká elementární vkus. A co si budeme nalhávat, ten spousta Čechu, stejně jako lidí z Bronxu, nemá. A bude ještě nejspíše dlouho trvat, než se český lid naučí správnému vyhodnocení věci a události a naučí se etiketě. Mnoho lidí totiž ještě nepochopilo, že luxus z vás neudělá luxusně vypadajícího jedince. A že ani luxusní zevnějšek z vás neudělá lepšího člověka…