Roitfeld, Lagerfeld

Stejně jako v každém společenském odvětví, i v módním průmyslu jsou lidé oslavování. Pro tyto osoby se ujal termín celebrity (tedy „ti oslavovaní“), poslední desetiletí a masová média však tento pojem převrátily a nyní jsou z oslavovaných spíše zavrženíhodní. Šlo možná jen o jazykový nedostatek, kterým se začaly označovat osoby libující si ve společnosti, které ji však sami nic nevrací. Není však dobré všechny házet do stejného pytle, mnohé z těchto lidí mají za sebou obrovský kus práce, kterým mnohokrát změnili náš pohled na odvětví, ve kterém tvořili či stále tvoří.

Tyto osobnosti se po jisté době začnou nazývat ikonami, což s sebou nese velkou zodpovědnost, ale také i benevolenci společnosti, která je schopna mnohé prohřešky a nepovedené experimenty omluvit. Takovými ikonami jsou i dva dlouholetí přátelé Carine Roitfeld a Karl Lagerfeld, oba značně renesanční osobnosti. V červnu tohoto roku zaznamenal časopis Interview jejich rozhovor, kde se ani jeden nestaví do pozice tazatele a zpovídaného. Roitfeld ze svého místa stylistky a (nyní již bývalé) šéfredaktorky pařížského vydání Vogue posunula hranice módy a vnímaní ženy, kdy z „ramínka“ ověšeného oblečením vytvořil středobod podvolující si módu Lagerfeld je zas onou strážní věží francouzské elegance, kterou ztělesňuje jeho domovský Chanel.

Na MAUDhomme vám nyní přinášíme ty nejzajímavější postřehy z pětistránkového rozhovoru, který si v originále můžete přečíst na Interview.com.

Karl Lagerfeld a Carine Roitfeld (foceno Karlem Lagerfeldem)

Karl Lagerfeld: Kam až si schopna zajít pro dobrou fotku?
Carine Roitfeld: Myslím, že pokud fotografii chápeš jako já, můžeš zkusit cokoli. Pohrávej si s mnoha věcmi – sexualitou, tabu, ale jen do té míry, aby zůstaly fotogenické. Pokud v nich vidím eleganci a krásu, nemám strach z ničeho.

KL: Myslím, že to byl Marlow (britský fotograf – pozn. red.), kdo řekl, že není krásy bez jisté podivnosti v jejích proporcích.
CR: Přesně tak, myslím si, že něco musí být v podstatě divné, aby to bylo doopravdy krásné. Krása může být docela nudná, hlavně pokud se jedná o krásu, která není věčná. A to, co přetrvává, také nemuselo být v počátcích příliš hezké.

KL: Nakonec i někteří lidé, kteří nejsou úplně krásní, jsou nakonec velikány našich dob.
CR: Ano, podívej se například na modelku Mariucarlu Boscono. Nejspíš to není jedna z nejhezčích holek v tom klasickém smyslu, ale všichni s ní chtějí pracovat. Osobnost je daleko důležitější než vzhled.

KL: Kdy myslíš, že se fotografie stala erotickou? A kde je ona hranice mezi erotikou a pornografií?
CR: Je velmi těžké říci, kde leží. Já nenávidím slovo „hranice“ protože o něm nikdy při focení nepřemýšlím. Někdy to slovo neznamená nic, podle toho, kdo se na ty snímky nakonec dívá. Někdy v podstatně nezáleží, kdo nebo co na těch fotografiích je.

KL: Tvé fotky jsou ale erotické. Kdy ses stala takovou stylistkou, jakou jsi nyní?
CR: Vždy záleží na lidech, na setkáních. Jsou tu tací, kteří ti dodají jistotu, kterou potřebuješ. Nakonec ji získáš a jsi volný a můžeš se svobodně vyjádřit. Myslím, že mnoho věcí by se nestalo, kdybych nepotkala ty správné lidi. (…) Nikdy to ovšem není jednosměrné. Například Mario Testino mě naučil anglicky, já jeho zas vnímat ženu. Porozumět tomu, jak se cítí na podpatcích, jak si chce obléci tričko. A nakonec mi dodal i onu sebejistotu. Díky ní můžu lidem zplna říci, že je nějaká fotka špatná nebo že je celé focení naprosto na prd.

KL: Je také velký rozdíl mezi mužskou a ženskou nahotou.
CR: Nejdříve jsem z nahých mužů byla vystrašená. Vždy jsem stála trochu opodál. S ženami je to jednodušší.

KL: Myslím, že je to i díky faktu, že nazí muži jsou prostě divní.
CR: Ano, a navíc je tu ještě element svádění, když je jeden člověk oblečený a druhý nahý. Každý by měl být nahý. V tom případě by bylo vše mnohem méně komplikované.