Móda pohledem Oldřišky Křížové

Oldřiška Křížová alias OLO (foto: Karel Losenický)

Sebe samu označuje za „multiženu“. V jejím případě se však nejedná o nadnesený výraz, ale o fakt. Za 20 let, kdy působí na poli české i zahraniční módy, stačila okusit snad všechny profese s ní spojené. Proto když s Oldřiškou Křížovou začne člověk rozhovor na toto téma, je jasné, že se mu nedostane jen plytkých odpovědí, ale komplexních vhledů do problematiky tohoto celospolečenského fenoménu. Nakonec odpovědi na deset otázek, které jí MAUDhomme položil, vydaly na 1422 slov, aniž by řekla jediné navíc.

 

Na poli módy působíte již od roku 1991 a to jak u nás, tak v zahraničí. Jak byste shrnula vývoj oděvnictví a módního průmyslu za oněch 20 let a jak se vůči němu vymezuje česká tvorba?
To tak letí! Móda jako taková se nesmírně proměnila, nadimenzovala se do gigantických rozměrů. Tím mám na mysli její působení a vliv ve společnosti, vznik nadnárodních obchodních korporací jako je H&M, Zara a tak dále, a samozřejmě přesun výroby do zemí třetího světa a Číny. Už nejde jen o oděv, doplněk, případně šperk. Móda prorůstá do dalších sfér – design, umění, farmacie i chirurgie.

Před dvaceti lety nastalo nové období, začali jsme se učit a rozumět jiné terminologii, objevovaly se nové profese, které u nás do té doby neexistovaly. Už jsme neměli jen módního návrháře, fotografa a modelku, ale také stylistu, make-up artistu, módního redaktora. Začali jsme se soustředit stále více na propagaci, ale unikal nám základ celého byznysu. Zdevastovali jsme si textilní průmysl a bez výroby není možná produkce. Potlačili jsme českou tvorbu a vše, co mělo punc zahraničí, bylo v očích lidí lepší, i když kvalita byla mnohdy mizerná. V posledních letech díky osvíceným projektům a lidem se pomalu navrací váha české módy a tvorby, ale je to stále složité. Dobře je na tom jen Praha a některá velká města.

Díky tomu, že je u nás novodobý módní obchod vystavěn na nepevných základech, nastane ještě jedno náročné období: oddělení zrna od plev. Stále chybí odbornost, mnoho lidí v módě klouže jen po povrchu, nemají zkušenosti a znalosti. To je velmi znatelné hlavně v médiích, která předkládají plytký obsah. Nastavujeme si vzájemně zrcadla, kde jde náš odraz beze změny do nekonečna. Pro mě je to smutný pohled.

Oldřiška Křížová alias OLO (foto: Karel Losenický)

Jak jste již naznačila, u nás se k vlastní tvorbě chováme poněkud macešsky. Pro Čechy je stále prestižnější nosit šaty či oblek světových domů či značek než českých návrhářů. Kde je podle Vás chyba? Existuje u nás vůbec něco jako módní průmysl?
Chybu vidím ve špatné mediální podpoře, všeobecném vzdělávání, jak jsem již řekla, a v sebeúctě, která je karmickou zátěží celé naší společnosti. A ještě tu máme další háček. Pokud chcete něco vyrobit, je náročné najít kvalitního odborníka a řemeslníka nebo dílnu. Třeba takové sako je celkem složitá věc, musí vám padnout. Když nebudete mít dobrého krejčího, nebudete mít kvalitní a padnoucí oděv. Však se podívejte – kolik českých návrhářů má ve svých kolekcích saka? Český módní průmysl existuje, ale je stále slabý.

Země jako Itálie, Francie či Velká Británie mají velmi specifický přístup k módě, který se promítá v tvorbě tamních návrhářů. Jaké jsou charakteristické znaky té české?

Osobně si české módy nesmírně vážím. Má svá specifika, která jsou vlastní jen nám. Vychází to z historie, toho, čím si naše země prošla. To se v módě prostě odráží, i když třeba jen v podvědomí tvůrců.

Hlavními znaky jsou práce s grafismy, liniemi, strohost a minimalismus, a to i v barevné paletě. U nás mají velkou tradici obrazové koláže. Tohle je asi nejvhodnější přirovnání k české módní tvorbě, děláme jakési koláže. Pracujeme s tím, co zbylo, nebo s tím, co je k dispozici, a pomocí různých kombinací tomu dáváme novou tvář. Ženství je potlačeno a doplněno maskulinními prvky. Pracujeme s velkými formami, jako bychom se potřebovali nadechnout, vymezit si vlastní prostor, ve kterém se můžeme pohybovat a nechat projevit své srdce.

Oldřiška Křížová alias OLO (foto: Karel Losenický)Jak jsou vlastně čeští návrháři a jejich vize přijímáni ve světě?
Naši návrháři jsou ve světě celkem úspěšní. Téměř všichni, kteří se díky studiu dostali za hranice a začali v cizí zemi pracovat, se uchytili. Prezentovat svoji značku na mezinárodním poli je však jiný případ. Nejde jen o to být dobrý, ale i ekonomicky zajištěný. Pavel Ivančic, Jakub Polanka, Monika Drápalová… ti vystoupali celkem vysoko, ale udržet se nebo stoupat výše není v silách samotného návrháře, je to práce týmu a ten si může dovolit málokdo.

Vy sama jste, mimo jiné, spoluzakladatelkou projektu Shooting Fashion Stars, který se bude konat i tento rok. Daří se talenty, které v této soutěži objevíte, udržet v povědomí lidí?
Projekt SFS jsme postavili na nohy s Janinou Šlemínovou, ředitelkou pořádající agentury SARA events. První ročník se uskutečnil v roce 2003 a v podstatě se jedná o podporu mladých začínajících návrhářů a značek. Právě podpora ve vlastní tvorbě tu znatelně chyběla. Byly jen soutěže, většinou s tématy. SFS se snaží poskytnout návrhářům profesionální a hodnotnou prezentaci jejich práce a veřejnosti předložit tvář nastupující módní generace. Tento rok proběhne už osmý ročník. Za ty roky dostanete představu, jakým směrem se v módě ubíráme.

SFS stále roste, je však závislé na sponzorech a podpoře. To není moc jednoduché. Návrháři nic neplatí, žádný poplatek za účast. Posílají svá portfolia do určitého termínu a poté SFS guardians vyberou 4 až 5 finalistů, kteří mají možnost představit své kolekce na přehlídce. Za devadesáti procenty práce stojíme jen my dvě. Můj sen je ten, aby se do projektu zapojil nějaký silný partner, který by mohl financovat chod i mimo pořádání akce, protože podpořit návrháře na jejich startu je velmi důležité. Zatím je v našich možnostech zrealizovat slavnostní akci, ale pomáhat módě chceme i dál, nejen formou přehlídky. Jedná se o takovou tichou neviditelnou práci, ale věřím, že se její plody jednou ukážou.

Všichni prezentovaní návrháři dál fungují a drží se na české módní scéně. Ale vím dobře, že to není vůbec jednoduché, proto mají všichni můj obdiv.

Za svůj profesní život jste již vyzkoušela mnoho uměleckých oborů úzce spjatých s módou. Která poloha je vám nejbližší?

Mám to štěstí, že se mohu stále učit a nahlížet na módu z mnoha úhlů. Jsem tvůrce, stylista… tohle je z mého pohledu nejvhodnější termín. Mám dar dávat věci, situace i lidi dohromady. Jak jsem již řekla, jsem také takový český kolážista. Princip je stejný, musíte se seznámit s objektem a ten zasadit do nové situace. Je jedno, jestli pracujete s oděvem či interiérem a děláte styling na focení nebo vytváříte choreografii přehlídky. Nemůžu jít po povrchu, zajímá mě věc od základu a komplexně. Mám ráda vše, co v módě dělám, ale nejvíce mě zajímá přesah a výtvarná hodnota. Nemám ráda škatulky. Móda je mi blízká, znám její mechanismy, proto se skrze ni vyjadřuji, ať už jako stylista, choreograf, fotograf nebo modelka.

Oldřiška Křížová alias OLO (foto: Karel Losenický)

Nakonec jste založila i Vaši vlastní značku. Ačkoli jste v té době byla v módním světě již “ostřílenou osobností”, stála Vás tato dráha ztrátu jistých iluzí či ideálů?
Vytvořila jsem značku OLO-Dressing, ve které spolupracuji s různými designéry, umělci a vesměs mými přáteli na tvorbě malých kolekcí oděvů a doplňků. Žádné iluze jsem neztratila, věděla jsem, jak to chodí, a že to půjde pomalu. Ale je to jakési vnitřní pnutí. Musíte mít něco vlastního, je to přirozený tvůrčí proces. Vedle práce pro klienty, kde máte mnohdy svázané ruce a vše je dané dopředu, se potřebujete uvolnit a demonstrovat vlastní názor. Tohle je nejčistější cesta.

Minulý rok jsem například se Zuzankou Kubíčkovou dělala ryze výtvarnou kostýmní kolekci MAT prezentovanou na Designbloku společně s kolekcí šperků ŠACH Dany Bezděkové. Neměli jsme z toho takříkajíc nic. Ale ta svoboda a onen fakt, že je to váš názor a práce, se žádnými hmotnými statky vyvážit nedá. Šachová partie se rozehrála mezi více hráči. Do hry vedle všech performerů vstoupil svým dílem i tvůrce hudebního mixu Vítězslav Sichtar, známý pod jménem V!. Byla to nádherná harmonická symfonie.

Je nějaká věc, kterou byste českým návrhářům vytkla? Možná i nevědomá chyba, které se dopouštějí?
Vytkla bych jednu věc. Špatně chápeme termíny módní designér či návrhář a stylista. Už na VŠUP by se měli zamyslet a jeden ateliér přejmenovat na ateliér módního stylu, protože návrhář je designér. Z našich vysokých škol ale vychází mnoho stylistů a ne návrhářů, i když oni sami si to nejspíš neuvědomují.

Poslední leta, a s nástupem modelů/modelek jako Andrej Pejić či Lea T. je tato tendence ještě markantnější, se smazávají hranice mezi pohlavími. Muži jsou ženami a ženy muži. Vy sama jste velice androgynní svými postoji i uměleckým cítěním. Jak chápete tento směr? Jedná se podle vás o další “výstřelek”, nebo móda jen začala reflektovat tento vývoj ve společnosti?
Je úplně přirozené to, co se dnes děje. Člověk hledá vlastní rovnováhu a módní svět tuto věc odráží. Muž i žena mají obě polohy, jak feminní tak maskulinní. Myslím, že je jedině dobře uvolnit se a stylizovat sám sebe tak, jak se člověk opravdu cítí uvnitř. Samozřejmě i zde vzniká určitá póza a i na této vlně se sveze další spousta lidí. Ale to není důležité, faktem zůstává, že je to uvnitř nás a projevuje se to ven. Třeba právě formou módy, ne však jen skrze ni.

Kam až myslíte, že je módní průmysl ochoten v této záležitosti zajít? Bude se podobnou cestou ubírat i české oděvnictví?

Zajde až tak daleko, že se Lea T. celá přeoperuje. 😀 Česká móda má podle mého názoru k tomuto trendu velmi blízko. Mluvím samozřejmě jen o autorských kolekcích návrhářů. Velké značky se v dohledné době neodváží žádného extravagantního progresu, maximálně v jedné malé linii, ale to jsem teď velký optimista. Tam hraje roli zákazník a ten chce věc, co zná. Mladí lidé se půjdou obléknout do H&M, kde se jim povede seskládat to, co chtějí a na co se cítí.

Nyní více času než ve své domovině trávíte v italské Mecce módy Miláně. Jaké jsou další vaše plány, ať už zde, na Apeninském poloostrově nebo kdekoli jinde na světě?

Na začátku roku jsem se do Milána přestěhovala. Mám tady práci, kterou mám ráda a dělám ji s lidmi, kterých si vážím, a oni si váží mě. Mými nejbližšími spolupracovníky a spolutvůrci jsou fotograf Karel Losenický a návrhářka Zuzana Kubíčková. Je to prostředí, které potřebuji a které mi dává inspiraci. U nás to je stále těžké, boj s větrnými mlýny. Potřebovala jsem se nadechnout a jít dál. Najednou jsem pro sebe neviděla žádný vývoj, odezvu, návrat investované energie. Tvorba je dynamický proces, kdy reagujete na impulsy a ty vás posouvají dál. Pokud tyto impulsy přestávají přicházet, je to znamení, že je něco vyčerpané a člověk by se měl poohlédnout po novém směru, pokud se ovšem nerozhodne zavřít krám a jít na nemocenskou, nebo do důchodu.

Jestli zůstanu natrvalo v Miláně… nevím. Svět je malý. Pro mě jsou nejdůležitější lidé, se kterými pracuji a tvořím. Jestli budou v Miláně, Praze, nebo v New Yorku není už podstatné. Ale vím jistě, že pokud budu pracovat v módě, musím být tam, kde vzniká, a těch míst na Zemi není zas tak mnoho…

(Titulní foto: Karel Losenický)