Rande na West Side

Není potřeba připomínat, jaké pozdvižení před lety vyvolal (a i dnes stále vyvolává) model Andrej Pejić. Podobným příkladem je i modelka Lea T, jejíž osobnost netřeba představovat. Po západní sexuální revoluci v 80. a 90. letech by se někdo s podivem mohl ptát, proč nás tyto dvě podoby bezpohlavnosti vlastně ještě překvapují. Od sexuální revoluce je to totiž už pár desítek let a společnost, ruku v ruce s módou, dnes nejspíše kráčejí k další.

Z fotografické sbírky "West Side Rendezvous" od Katsu Naita

Ovšem právě osmdesátá a devadesátá léta zanechala v historii naší kultury značnou stopu. A právě sexuální revoluce byla jednou z nich. Vypráví o tom i nová fotografická sbírka West Side Rendezvous japonského fotografa Katsu Naito žijícího v New Yorku.

Mnohým by se mohlo zdát, že zmiňované dvě dekády byly semeništěm a i jakýmsi rájem „sexuálního undergroundu“. Jenže být v New Yorku gay a navíc chudý nebylo ani za oněch dob velkou výhrou. Spousta transvestitů a transsexuálů si na živobytí vydělávala prostitucí v Meat Packing District. Právě je na sklonku dvou desetiletí Katsu Naito zachytil.

„Před nějakými patnácti, dvaceti lety jsem je nemohl vydat. Lidé by je tak lehce neakceptovali. Navíc jsme v tom všichni žili. Ale za těch dvacet let už se všichni sexuální pracovníci (či všechny sexuální pracovnice) stali někým jiným, a tak se pomalu vytratilo i stigma ubíjející tyto snímky,“ říká Naito. A o svých objektech zájmu dodává, že jsou úplně stejní jako fotografie samotné: „Ve skrze se jedná o velký mix emocí. Některé fotky jsou docela sexy, jiné zase rozpustilé až škodolibé a z některých je cítit pocit samoty, smutku a zoufalství.“

West Side Rendezvous zachycuje jednu část doby, společnosti, a podává o ní svědectví bez jakýchkoli soudů, předsudků či zabarvování. Ve svých poznámkách k celé knize však uvádí jeden velice zajímavý fakt, a to sice jak hluboce se tehdejší newyorkská sexuální scéna identifikovala s potřebou svého vlastního stylu a módy: „Vždycky chtěly, aby jim bylo dobře vidět oblečení. Bylo pro ně jakýmsi osobním prohlášením, stanoviskem. Říkali jím někdy více, než možná samy chtěly. Každá se nějak prezentovala a i v oblékání mezi nimi byla cítit rivalita. Na ulici vedly svůj život a z velké části díky módě, protože to bylo to první, co všichni viděli.“