Trivializace módy

Tentokrát vás nebudu nijak zatěžovat úvodem do problematiky tématu, který ve mně, jak se říká, již dlouhou dobu „zraje“. Popravdě ani nevím, jak bych vlastně tento úvod napsal, proto přejdu rovnou k tématu.

MAUDhomme si jako módní magazín vzal za cíl zkoumat jakékoli formy módy a stylu, od konfekce až po haute couture. (I když já osobně poslední zmiňovanou oblast oděvnictví považuji za mrtvou a nezajímavou.) Všechny mezníky nacházející se v onom zmiňovaném spektru mají v módě své místo a každý z nich slouží svému účelu. Tato pluralita vychází z dění ve 20. století, ve kterém se značně proměnilo chápání módy jako takové: stala se z ní masová záležitost. Proto by bylo bláhové věnovat se jen jedné části módního průmyslu a vynechat ostatní – navzájem se totiž doplňují a kopírují.

Dnes se móda zaměňuje slovem oblečení. Tyto dva pojmy je však nutné od sebe oddělit, protože ne veškeré oblečení je móda a redukovat módu jen na oblečení je bohapustý nesmysl. Tak se ale děje: móda se trivializuje. Omezuje se jen na vnímaní módy jako levného či drahého spotřebního artiklu s obrovským hypem. Jenže… levné oblečení může být na výsost módní a některé exkluzivní drahé značky naopak na módu rezignují, i když tradiční obraz a chápání, které v nás určití návrháři či brandy vzbuzují, tomu neodpovídá.

Gossip Girl

Móda má ve skutečnosti v naší společnosti výsostné postavení: reflektuje globální dění, nálady, trendy ve společnosti, ekonomickou situaci populace. Dokonce s naší civilizací i hýbe. Spousta lidí módou opovrhuje, považuje ji za povrchní vrtoch dobře zajištěných lidí. Ve své ignoranci tito lidé zapomínají na to, že návrháři jako Coco Chanel či Yves Saint Laurent stvořili podobu současné emancipované ženy. Díky nim (ovšem nejen) dnes žena může vládnout státu či řídit nadnárodní korporaci. Pro další skupiny lidí je – a to hlavně luxusní móda či jí podobná – součástí jejich sociálního statusu, který si díky ní vylepšují či ho záměrně překrucují.

Tomu nahrává i věc, že nejúspěšnějších a nejuznávanějším „módním magazínem“ současnosti je americký Vogue, naprosto normální a ničím neprovokující lifestylový časopis za 3.99 dolarů, který, a nebylo tomu tak vždy, nabízí navoněnou zdechlinu. Svým čtenářům předává levnou a lehce stravitelnou verzi přepychu přístupnou mase.

Tento problém však zachází mnohem dále: vše, co se této vizi subvencované marketingovými týmy značek vzpírá, je označováno za špatné, radikální či neodpovídající. Lidé zapomněli, že hlavní úlohou módy je vyjadřovat osobnost, charakter. A nejen to, i pohlaví (to je možná dnes již mimo…), státní příslušnost, životní styl a dokonce i víru. A že možností, kterou se člověk společně s módou může vydat, je obrovské množství.

Samozřejmě, móda je umění, frivolní hra i business. Stejně jako každý průmysl a proti tomuto faktu nemá cenu bojovat, nebylo by to ani produktivní ani příliš chytré. Je však špatné ji slepě odmítat či limitovat, nebo snad se ji bezhlavě poddat. Ani nechci, aby hlavní zprávou, co vy, čtenáři, z tohoto sloupku dostanete, je, že čtení amerického Vogue je špatné a nakupování oblečení pro potěchu také. Kdepak. Ale přál bych si, aby lidé začali znovu přemýšlet nad věcmi, které jsou jim předkládány, dokonce o nich i pochybovat a aktivně proti nim rebelovat. Přijímat i další stránky jedné věci a nenechat se kontrolovat průmyslovými mechanismy. A to nejen v módě, ale ve všech aspektech života, ve kterých si to jsou ochotni dovolit.