Mezi střihy Zuzany Kubíčkové

Její móda má mnoho tváří a přitom jednu identitu, její slova se neschovávají za vznešené fráze, je upřímná a přirozená – výherkyně ceny Grand Czech Design za nejlepší módní design, návrhářka Zuzana Kubíčková. Její oděvy sice zatím blaží jen ženy, ale ukázky z kolekce SHAHmat jasně dokazují, že umí pracovat i s muži.

K jejímu prestižnímu ocenění směřovala hned i moje první otázka. Člověka však překvapí, jak skromná je tato talentovaná žena. Když promluvila, zdálo se, jakoby byla nervózní. Jenže po chvíli bylo patrné, že za to může její bystrost a zvědavost, se kterou podměty přijímá. To je patrné i na její tvorbě: ať už to bylo studium na VŠUP, studijní stáž v Reykjavíku, nebo v Paříži, zúročila vše, čím si v životě prošla.

Co pro Vás ocenění Grand Czech design znamená? Co jste v tu chvíli cítila?
Ze začátku to byl šok, že jsem v dané konkurenci uspěla. Ale samozřejmě cítím pocit zadostiučinění, moje práce se konec konců setkala s pozitivní zpětnou vazbou.

Dalo Vám to nějaký impuls?
Ano, k tomu dát věci do pohybu. Nějaký čas jsem žila v Itálii a vlastně díky tomu všemu jsem se vrátila, zařídila si tento showroom a vytvořila nositelnou kolekci, kterou nyní hodlám nabídnout několika butikům.

Vytvořila jste nositelnou kolekci… Chtěla jste jejím prostřednictvím něco změnit?
Zřejmě ano, primárně jsem nad tím však nepřemýšlela. Tvořím na základě mých vnitřních procesů, které lze jen těžko vysvětlovat a charakterizovat. Spíše jsem se snažila ženám do určité míry přizpůsobit, u veškerých modelů jsem upřednostnila pohodlí a kvalitní materiál. Zohlednila jsem jedinečnost, tudíž je moje móda určená pro silné osobnosti. Možná tím tak trochu bojuji proti konfekci.

Zuzana Kubíčková a její aktuální kolekce na jaro/léto 2012

Máte pocit, že je potřeba proti ní bojovat? Nemyslíte, že je také z určitého hlediska nedílnou součástí módního průmyslu?
To ano, do radikálního boje se nepouštím. Považuji radikální boj proti konfekci za prakticky nemožný. Já cítím, že je důležité, aby fungovaly obě veličiny, jak exkluzivní autorská móda, tak i konfekce. Proto tvořím limitované kolekce, jednotlivé modely lze totiž zajímavě kombinovat s modely konfekčními, a tomu se vůbec nebráním.

S čím ve své tvorbě ráda pracujete? Co je pro Vás charakteristické?
Experiment a manipulace s látkou. Já jsem milovníkem historické módy a obdivuji staré textilní techniky spojené s tvorbou oděvu. Ráda si je osvojuji, přivádím zpět k životu a následně s nimi i experimentuji. Baví mě na tom ten skutečný lidský dotek, který je při použití takových postupů ve výrobě oděvu patrný. Nelíbí se mi, když oblečení vystupuje jako nějaké průmyslově zpracované brnění, na milimetr přesně, podle nějakých tabulek. Fascinuje mne také příroda a geometrie. Dříve jsem rovněž k oděvu přistupovala více skulpturálně, vytvářela jsem spíše takové objekty, ale to bylo dřív, dnes už přemýšlím praktičtěji.

Obdivujete historickou módu… Není Vaším snem vytvořit kostýmy pro divadlo?
To byl můj úplně největší sen, hned po navrhování, stát se kostýmní výtvarnicí. Hodně mě to láká dodneška. Chtěla bych si to vyzkoušet.

S jakými materiály nejraději pracujete?
Hedvábí a bavlna. Ač se hedvábí většina tvůrců i nositelů bojí, já ho mám dost v oblibě. Není tak křehké, jak vypadá.

Máte chuť přidávat mu nové rozměry?
Obdivuju struktury a často je používám. Mám ráda, když je oblečení zcela jednoduché a oživuje ho nějaký zajímavý detail, struktura. V aktuální kolekci jsem tak hedvábí použila v rámci speciální středověké techniky, kterou lidé používali před objevením pletáže. Daná textilie vypadá jako navzájem propletená, ale ve skutečnosti to ten efekt jen vytváří. Navíc je to dokonale pružné a přizpůsobivé, takže to nepůsobí jako pravé hedvábí.

Byla jste na stáži v Reykjavíku, co Vás tam překvapilo?
Celý ten ostrov. Hrozně mě překvapilo, jak jsou zdejší obyvatelé zapálení pro módu. To mne naprosto odzbrojilo. Neznají předsudky. Taková malá země a lidé tam na ulicích chodili oblíkaní, jakoby zrovna sestoupili ze stránek módních magazínů.

Máte pocit, že byste v Reykjavíku byla paradoxně méně limitovaná než tady?
Asi bych si mohla dovolit více pustit fantazii na uzdu, ale ta komunita je pořád velmi malá. Spoustu tamějších designérů odjíždí za prací třeba do New Yorku a to přestože je islandský design známý, populární a lidé jsou tam na něj hrdí. Takže bych byla i nebyla limitovaná, těžko říct.

Zuzana Kubíčková ve svém ateliéru

Byla jste také v Paříži…
To byla neuvěřitelně romantická stáž. Dala mi hrozně moc, poněvadž jsem se tam dostala do kontaktu s procesem výroby. Je zajímavé sledovat, jak francouzské designérské školy studenty připravují už v průběhu studia na praktický život – život návrháře. To tu pořád trochu chybí. Paříž je úžasná, ale stává se z ní do jisté míry klišé a to i v módním průmyslu. Já hledám větší exotiku. Poté co jsem poznala Island je pro mě těžké najít místo, které jej překoná.

Nechala jste se na těchto místech něčím inspirovat? Ovlivnila vás něčím?
Mne celkově zajímají jednotlivá místa a ráda cestuji. Myslím, že je důležité, aby návrhář cestoval – změnil místo, kde žije a poznával nové věci. A může to být klidně i jen v rámci jednoho regionu, ale ta dynamika životního tempa by tam měla být, aby mohl dotyčný tvořit. Já též tvořím na základě impulzů a asociací. Člověk si v sobě uchovává nápady, které postupně dozrávají, a vše do sebe pak zapadá jako ozubená kolečka. No a k těm impulzům, asociacím a nápadům mně právě nejvíce pomáhá cestování. Je to moje vášeň, i když v současné době si na ní neumím najít dostatek času. Ale kdybych nebyla návrhářkou, kostýmní výtvarníci, taky bych chtěla být snad i cestovatelkou z povolání.

Máte nějakou závislost?
Asi, jednu – tedy kromě cestování – je to nakupování. Můj problém totiž je, že se mi líbí hezké věci, třeba i knihy a tak. Kdybych měla nepřeberné množství možností, to by se to protáčelo. Ráda nakupuji i oblečení, avšak teď už tolik ne, jsem z toho celkem vyléčená.

Takže nenosíte svoje modely?
Nosím, ale ne tak často, nemám trpělivost si věci šít. Vždy si nápady raději střádám pro kolekci. Když už si něco ušiji tak jen tak nahrubo a známým se to pak nejvíce líbí. Kdybyste mne ale viděli, jak u toho nadávám. Tady jsem tedy ještě tolik nenadávala.

Věříte tedy na auru místa?
Věřím v energii.

A v samu sebe?
Samozřejmě, to bych nemohla prezentovat svoje modely, kdybych nevěřila v samu sebe. Důležitá je však také pokora. Líbí se mi slovo pokora, lidé by na něj neměli zapomínat. I já v současné době ke všemu přistupuji opatrně. Lidé se mne ptají: „Vyhrála jsi, jaké to je?“, avšak pro mě to je spíše trochu děsivé, protože vím, že to přináší zodpovědnost, musím na sobě pracovat a přitom se nic nemění, vše záleží jen na mně. Nechci si být sebou jen jistá.

Záblesky pánské módy aneb Zuzana Kubíčková a její skulpturální kolekce SHAHmat

Sebevědomí bez nedostatku pokory většinou svět módy zakřivuje do podoby jakéhosi bizarního cirkusu. Jak vnímáte podobnou skutečnost a jak by se s ní člověk měl vyrovnat podle Vás?
Hm, diváci by k tomu měli přistupovat s nadsázkou a odstupem. Je to všechno takové divadýlko. Měli bychom také oddělovat svět módy a svět celebrit. K tomu druhému já nemám absolutně žádný vztah.

Chtěla byste někdy navrhovat i pro muže?
Chtěla, jenomže zatím se na to necítím. Pánská a dámská móda, to jsou dvě rozdílná řemesla. Musela bych se tomu pánskému řemeslu více přiučit. Nechci jen vypracovat návrh a předat jej ke zpracování. Musím být v kontaktu s tím procesem.

Ale nápady jsou?
Jistě, ale nápadem to vše vždy jen začíná…

Jak by měl Váš muž vypadat?
Stále mužný, jednoduchý s mnoha doplňky i v rámci oděvu. Asi bych hodně využívala detaily, jednak si s nimi hraji ráda a navíc vím, že je muži ocení. Každopádně žádné sladkosti.

Ale jinak sladkým neopovrhujete, nebo ano?
Jsem na sladké, miluji to, všechny druhy i příchutě.

A máte pocit, že je Váš život sladký? Že žijete onen pověstný „la dolce vita“?
Vše se nyní jeví o dost růžověji… Doufám, že ano.

Zuzana Kubíčková

(Titulní a původní fotografie – MAUDhomme.cz; fotografie S/S 2012 – Karel Losenický; fotografie SHAHmat – Ondřej Janů)