Indie sláva

ikona indie sláva

"Indie celebrity" Edie Sedgwick a Andy WarholTitulková obsese: v dnešní době se sláva a popularita staly měřítkem ambiciózního člověka a ambiciózní člověk se zas stal měřítkem společnosti – nemít ambice zabíjí. Sláva je základním vodítkem našich životů, první myšlenkou po probuzení, noční můrou i spasením. Kdo však přemýšlí nad tím, jak se mění? Popularita totiž v posledních letech dospěla k limitům, jimiž jsme ji pro 20. a 21. století ohraničili a definovali.

Být slavný znamená být vidět. Historicky však sláva ve společnosti nepředstavuje jen pohádkové jmění, v průběhu modernizace kultury, k níž se tento fenomén vztahuje nejčastěji, se z ní stal klíč ke snadnějšímu získání hypotéky: popularita se proměnila v byznys. A tak jsme se naučili, že k miliónům prodaných desek, modelů či vstupenek na úspěšný blockbuster patří kila humří paté a sladké bublinky. Jenomže nyní se zdá, že fenomén slávy jako opojné pohádky končí.

Vskutku je pořád omamná, vratká, vražedná i zavazující – v těchto ohledech jsou její vlastnosti stálé, je to její tvář je to, co mění podobu. Jako velmi trendy záležitost se totiž jeví tak říkajíc indie sláva. Ačkoli to zní bizarně, jiných slov použít nelze, protože v současné globalizované společnosti slovo indie paradoxně prodává ze všech nejvíce.

I když celý výraz chutná jako patok novodobých kulturních dějin, budete překvapeni, když zjistíte, že jejími průkopníky jsou ve většině případů mladí umělci ze 60. let. Tehdy totiž vznikl nejpodstatnější rozkol, který takzvanou indie slávu vymezuje. Americká společnost se vlivem frustrace ze studené války a atomové hrozby uchýlila ke konzumnímu šílenství, a kdo se nepodvolil stádnímu chování, byl rebelem i hrdinou zároveň. Určitě víte, k jak velké osobnosti výtvarného umění míříme – samozřejmě, k Andymu.

Andy Warhol ztělesňuje dokonalý a bezvýhradně perfektní vzor indie popularity. Andy vždy obdivoval ikony a toužil po slávě, přestože se po New Yorku poflakoval s dolarem v kapse. Nakonec jí dosáhl a zvítězil, aniž by si zašpinil ruce – jako kdyby zůstal sám sebou. Proto se indie sláva stala synonymem hesla „be yourself“, které je v americké pop kultuře smrtelně důležité – a tak jej umělci 21. století užívají. Výherci aktuálních Grammy se ze snědých r’n‘b krásek mění v silné zrzky z Londýna, či šílené pop divy z New Yorku. Móda pro změnu obdivuje muže, který se k navrhování dostal přes povolání údržbáře toalet (Haider Ackermann) a svět filmu si oblíbil Charlotte Gainsbourg, dceru známé francouzské šansoniérky a ikony Jane Birkin, která nenávidí krásu.

Charlote Gainsbourg a Haider Ackermann

A kdo za to může? Krize! Krize, ve které největší standardy amerického hypotéčního pohodlí krachli a lidé začali obdivně shlížet k cílům, které ctižádostiví lidé realizují, stávají se slavnými a v nepřeberném množství možností si vystačí s málem. Za vším tedy stojí příběh, milostný příběh namlouvání, kdy se hvězdy přibližují svým fanouškům okázalou demonstrací, že jejich životní styl se téměř rovná tomu jejich. A na těchto principech povětšinou forma osobního indie kouzla funguje, i když ne zcela bezvýhradně. Dnes ale budeme jen těžko rozlišovat, kdo se přidal k houfu pokrytců a kdo to myslí „upřímně“, pokud to ještě vůbec jde.

Jedno je každopádně jisté, žijeme ve světě outsiderů, kdy se toto slovo záhadně přeformulovalo z nadávky do privilegovaného označení kulturní a společenské příslušnosti. Outsider se stal symbolem nezávislosti, která dala vzniknout subkultuře hipsterů , elektro geeků a jiných. Ti všichni vytvořili touhu po alternativních formách filmu, hudby a módy, kterým se nakonec postupně přizpůsobila celá společnost, včetně těch, jež ji svými díly ovlivňují.