Pozdní léto s Mikolášem Růžičkou

0copy)

Rozhovor s hudebníkem se nedělá snadno – tenhle byl navíc pro MAUDhomme vůbec první. Příprava tak skýtala několik hodin studií Mikolášova profilu, on ale přišel a téměř ihned jsme začali, přičemž jsem ani nezaregistroval jak. Zprvu jsme mluvili (paradoxně) o dětech, ale nakonec jsme se dostali až ke špatnému vkusu.

Ty jsi vystudoval AVU a v umělecké branži jsi dlouhou dobu vystupoval. Odnášíš si něco z umělecké praxe přímo na stage nebo do studia? Něco konkrétního, nějaký výtvarný postup?

Zjistil jsem, že ať už maluju, nebo zpívám, vždy je důležitý vědět proč a o čem. Mám jednoduše potřebu vyjádřit se. Po škole jsem zjistil, že se mi výtvarný svět trochu uzavřel, že jsem ho v tu chvíli možná vyčerpal… Zatímco v hudbě jsem nevnímal žádné hranice, cítil se svobodnější. Všechny zvuky a impulsy pro mě představovaly něco úplně nového, docela jsem si to užíval.

Ty jsi vůbec, co se hudby týče, dost entuziastický a tvá deska Piano byla až jakousi sbírkou různorodých zvuků. Cítíš se někdy jako sběratel – „zvukolog“?

Sběratel jo. Ale to jsme asi všichni, jen každej sbírá jiný věci, protože pro každýho z nás jsou jiný věci důležitý. Ve mě se hromadí hudební vjemy, leží ve mě a postupně dozrávají. Někdy mě to dost otravuje a tíží, a tak to vyhodím a jdu posbírat jiný. Zkrátka správná věc potřebuje i správný čas. A kdy to bude pořádně ani nevíš.

Je pravda, že i Piano si vydával jako uzrálou sbírku, s níž si, podle svých vlastních slov, ukončoval jistou etapu ve svém životě. Jak to tedy vnímáš teď s odstupem času? Myslíš, že se ti podařilo materiál vyčerpat a že jsi „to“ skutečně dovršil? Nebo ti to naopak v lecčem nové obzory otevřelo?

Co se týče nahrávky tak ano. Tím, že vyšla, se uzavřela jedna etapa, splnil se mi sen a za to jsem moc rád.  Ale deska vznikla víceméně u mě v obýváku a já byl zvědavej, jak bude znít Piano naživo, a tak jsem dal dohromady kapelu ze skvělých muzikantů a hlavně kamarádů a čekal, jak se to bude vyvíjet. Hodně jsme zkoušeli, povídali, kouřili vanilkový tabák a skladby postupně znovu oživily až do aktuální podoby. Jsou to pořád ty samý písničky, ale s kapelou v zádech znějí jinak.

Není to zvláštní pocit? Album je hodně intimní a najednou jej lidem předkládají skrze živé vystoupení také jiní lidé…

Ne, protože ve chvíli, kdy hrajeme, jsme jedno tělo. Podařilo se mi dát dohromady skvělý tým – jednak básak je můj bratr, cítím ho téměř jako svoje dvojče, a i s bubeníkem a kytaristou jsme dobře naladěni. Všichni víme, jak má Piano znít, a co chceme sdělit.

Mikoláš Růžička patří mezi nejprogresivnější hudebníky na současné české scéně. Poprvé se objevil s Jiřím Burianem v rámci jejich společné formace Republic of Two, kterou založili v roce 2009. Rok na to si za svou debutovou desku vysloužili cenu české Akademie populární hudby, jež je známá také pod označením Anděl.  Letos v únoru pak Mikoláš pokřtil svoji sólovou desku s názvem Piano, která si ihned získala zájem odborné i širší veřejnosti. K tomu Mikoláš učí na AVU, kde i sám vystudoval. Žije v Praze, po Holešovicích se prohání na své věrné Vespě a chystá se na koncert v rámci Open Air Festivalu.

I díky ponurému Pianu jsi vnímán jako melancholik, jak v tobě tato stránka funguje, když jsi na venek tak pozitivní člověk?

Je to prostě součást mojí osobnosti. Jednou jsem četl, že přes poznání vlastní temnoty lze být úplně šťastný. Nebojím se zkoumání vlastní temné stránky, dává mi to sílu. Přehnaný optimismus vytváří hodně prostoru pro stíny…

Takže je pro tebe hudba jistým druhem terapie?

Prostřednictvím hudby se snažím prozkoumat sám sebe a to má na mě zřejmě terapeutický účinky. Terapií ale může být všechno, co mi dělá dobře. Běhání nebo projížďka na Vespě, sex… Hudba mi taky dělá dobře.

Vnímáš to i tím způsobem, že svým posluchačům nabízíš vlastní terapii?

Ve chvíli, kdy hudbu vytvářím, na posluchače nemyslím, nesnažím se dělat s pocitem, že se to za každou cenu musí líbit. Ani s ambicí, že všichni pochopí, co chci sdělit. Dávám ven jakýsi obraz sebe a doufám, že si to najde správné publikum. Když vznikaly moje nejstarší písničky, tak mě ani nenapadlo, že to někdy někdo bude vůbec poslouchat… Zároveň mě ale zajímá zpětná vazba a je pro mě hodně cenná a důležitá.

A v jaké skladbě máš pocit, že tě posluchač nejvíc „cítí“?

Těžko říct, všechny jsou moje děti.. Například Waste of Time je nepochybně nejsmutnější a vždy když ji poslouchám, tak si říkám: „Tak jestli ani tady není poznat, jak jsem se cítil, tak už asi nikde.“

Myslíš, že si s sebou Piano nese nějaký specifický vkus?

Určitě.

Máš někdy chuť ten svůj vkus promítnout i do vizuálu, třeba klipu nebo vlastní image? Nebo je pro tebe v současný chvíli důležitá především hudba?

Hudba je nejdůležitější. Pokud je blbá, tak jí nezachrání ani sebelepší image nebo vizuál, pokud je dobrá, tak ji dobrý vizuál a image můžou obohatit o další rovinu. Mám vlastní představu o klipech, ale někdy je lepší spolupracovat s jinými kreativními lidmi, jako tomu bylo v případě videoklipu Waste of Time, který pro Piano natočila Bet Orten.

Kromě setkání s módní fotografkou Bet Orten si se v rámci módní přehlídky objevil také na mole Mirky Horké při Shooting Fashion Stars? Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Zajímavá. Udělal jsem to kvůli Štěpánovi (Mikolášův bratr a šperkař – pozn. redakce), který spolupracoval na kolekci právě s Mirkou a chtěl, abych jim šel jeden model na přehlídce. Mě se jejich kolekce moc líbila a chtěl jsem je podpořit a taky jsem si chtěl vyzkoušet, jaký to je být „model“. Přiznám se, že vydržet v módní branži bych asi nedokázal.

Proč?

Protože se tenhle svět, který je především o vnějším designu, trochu přeceňuje a to mi přijde zrádné. Rád to sleduju zpovzdálí, ale aktivně toho být součástí nechci.

Vidíš to jako povrchní svět?

Do jisté míry ano, ale i v móda má různou úroveň a jsou opravdu dobří návrháři, jejichž práce si velmi vážím. I já se koneckonců rád pěkně oblékám. Například miluju černou – velmi praktická barva, hlavně když máte doma bílého kocoura který hodně líná.

Takže jenom černá?

No, naposledy jsem na koncertě hrál naboso, v džínách a roztrhaném triku a bavilo mě to. Čím dál víc teď obdivuju starší vyzrálé hudebníky – třeba Leonarda Cohena nebo Matta Berningera z The National a podobně. Mají charisma, přirozenou eleganci a styl. Taky se těším, až zestárne Thom Yorke…

Vnímáš se jako rocker?

Asi ne, jsem na to už starej. Už jenom tím, jak nad hudbou přemýšlím si myslím, že nepatřím mezi rockery, navíc mám pocit, že se u mě pomalu probouzí sociální fobie – všiml jsem si toho během několika návštěv obchodních center.

A co si pro své fanoušky připravuješ? Na co se můžeme těšit?

S Jiřím Burianem dokončujeme třetí desku Republic of Two, jejíž vydání jsme nakonec posunuli na jaro 2014, s Pianem jsme nedávno byli na soustředění ve Valašském Meziříčí, kde vznikly dvě nové písně, které chceme „otestovat“ na nadcházejících koncertech. Moc rád poslouchám klasickou hudbu a fascinují mne instrumentální skladby. Docela rád bych teď natočil něco instrumentálního. Uvidíme, jak se to vyvine.