Report z Paříže aneb když Isabel tančí

Location

ÉŠ EN ÉM“ – nejpříznačnější heslo jednoho z nejpříznačnějších módních spojení. Stojí za ním návrhářka Isabel Marant a švédský dealer módních trendů H&M. A právě v Paříži, tedy ve městě, kde se počáteční písmeno H v názvu značky komolí do proklamovaného tvaru „éš“, a to vinou jinak úžasné francouzštiny, se minulý týden konalo velkolepé představení zdánlivě obyčejné, ve skutečnosti však skutečně výjimečné kolekce Isabel Marant pour H&M.

Sama Paříž ji přivítala sluncem, kterou jsme pocítili na vlastní kůži. Když se totiž Středoevropan zvyklý na tuhé podzimní teploty vybaví na cestu do země galského kohouta zimními svrchníky, záhy mu opilé říjnové slunce přijde jako zázrak. Přesně tak působilo i minulý čtvrtek, kdy se schylovalo k party roku. Tu mělo pojmout slavnostní představení kolekce v opuštěných tenisových halách na okraji městského centra, kde letos na jaře stáli diváci frontu i na přehlídku Dior Homme. Jenže na téhle akci by vám pot z reflektorů při dech beroucím defilé zasychal jen těžko. Tady si ani na okamžik nikdo nevydechl.

Jsem si svou vlastní návrhářkou i zákaznicí. Vždycky nejdříve přemýšlím, zdali bych tohle nosila i já či lidé v mém okolí. – Isabel Marant

Velkolepé filmové kulisy, které uvnitř tenisového studia vytvořily efekt města ve městě, skýtaly vše. Neonové kinky kluby schované za těžkou oponou, které na okraji večera zůstávají až strašidelně opuštěné, bruslařské disko dráhy, bary na hlavních třídách, kiosky s ovocem, koncertní pódia či budky pro zhotovení instantních pasových fotografií. Co ale zní jako epikurejské legrácky, doopravdy odhalilo život a inspiraci usměvavé Isabel Marant.

Isabel se narodila v Paříži francouzské matce a německému otci. Celý život žila v Paříži a snad nikdy ji neopustila. Za svou kolébku pak považuje přímo čtvrť Neuilly-sur-Seine, kde upřímně nenáviděla dívky nosící sukně a chlapce ve vyžehlených košilích. „Chtěla jsem se jen jinak oblékat. Bylo to v době, kdy jsem ještě vůbec nevěděla, co to móda ve skutečnosti znamená,“ zavzpomínala jednou Isabel. Revolta jí posléze posloužila jako průkaz až na designérskou školu s názvem Studio Berçot – ne tak prestižní, ale přeci známou. Tam se poprvé setkala s manažerem skupiny Sex Pistols Malcolmem McLarenem, který stojí za nejplodnějšími lety Vivienne Westwood, a pod jeho vlivem vytvářela modely vycházející ze struktury uniforem umývačů nádobí. Není tedy divu, že ji kroky dovedly až do studií slavných návrhářů jako Claude Montana a Yohji Yamamoto. Zde nasávala inspiraci a nechala se vychovávat až do chvíle, kdy se rozhodla, že založí vlastní značku.

Tou fanoušky šlechtí už od roku 1994. A s přesvědčivostí sobě vlastní v ní každý půlrok míchá to, co prozřetelně označujeme za boho chic. Jenže za osobitostí této dnes už ikonické módní návrhářky nestojí jen styl, ale také filosofie, která by se vlastně ke zmíněnému epikureismu dala hravě přirovnat. Cíl života je totiž slast. Ulice plné života, nikdy nekončící party, ze které se lze dostat jen tou následující.

Přesně tímto spiritem pak dýchalo i studio a když modelky a modelové vyskočili na piedestal a za zraků celebrit – do davu se na Marant přišly podívat i Audrey Tatou či January Jones – začali tančit, najednou jako bychom zapomněli, že jsme na nějaké posh party.

Podlaha možná voněla i psí močí, hormony a ranní walk of shame. Přirozeně dokonalé! Za zvuků rapperské hudby a oživlých devadesátek se tak tahle party táhla až do rána. Jako poslední pak odcházeli samozřejmě ty nejpovolanější, a to sice sama Isabel v závěsu svých přátel Oliviera Baptisty, šéf-designéra Lacoste, a Krise Van Asscheho, lídra Dior Homme. Poslední tanec, poslední drink, hamburgrárna ve dvě ráno byla totálně vybraná a příslušníci security unavení. Tohle nebyla nudná prezentace, tohle bylo radostné setkání a pořádná pařba nad Seinou.