Skvělý Meisel a nepohlavní Lanvin

Lanvin kampaň S/S 2014

Jemně se rozpouštějící máslo či ona specifická vůně, které nelze odolat… Nesourodé kulinářské poznámky, gastronomické promluvy do tmy – charakteristika letošní Lanvin kampaně, která opět ze zdánlivě nicotných kusů oblečení vzešla pod rukami brilantního Stevena Meisla. Krátká video sekvence a pár fotografií dokazují dvě zcela podstatné věci. Jednou z nich je pozitivní fakt, druhou zas smutné konstatování. Začněme však zvesela.

Ano, Steven Meisel skutečně je jeden z největších módních fotografů současnosti. Jeho práce je skromná, tichá, povětšinou komerčně zaměřená. O to více ale pak vyniká svým rukopisem. Ten, ačkoliv vystupuje ve značně latentních rovinách, působí daleko autentičtěji než břitký dramatismus Meislových kolegů. Všechen ten povyk, který kolem sebe vyvolává neutuchající touha po nesmyslných experimentech Nicka Knighta nebo už dávno okoukanou dráždivost týmů Mert&Marcus/Inez&Vinoodh hravě přehluší jen jedna minuta podobné něžnosti, s níž si Meisel hraje v rámci detailů, silných emocí a dráždivého (zde je podobný přívlastek skutečně obhájitelný) symbolismu. Možná ale právě každoroční kombinace vizuálu a audiovizuálu z Meisla činí mistra takových kvalit. Možná je to tedy ten správný kontext. A možná proto jsou jeho kampaně smysluplným vyjádřením dané sezóny. Chvalozpěv tím pádem nepřichází zcela bez úhony. Jako “pouhý” fotograf by možná Meisel neuspěl.

Jenže historie většinou proudí proti daným předpokladům, a tak tu stojíme před další výbornou kampaní, v níž citovaný fotograf a kreativní ředitel Lanvin, Alber Elbaz spojili gastronomickou kritiku s kritikou oděvní kolekce. Pošetilost tohoto spojení, za zvuků delikátní hostiny a smyslné přípravy, asociuje hned několik slastí naší všednosti. Sex, jídlo a hadry! V tlumeném interiéru, v němž ze tmy vystupuje jen bílý nábytek a tváře aktérů, se tak necháváme unášet sny. Sny, které nás zrazují, protože odhalují choutky, před něž nás oba tvůrci staví. Ve finále se totiž jedná jen o naší představivost. To ona pracuje.

Podprahová hříšnost kampaně pak ale zrazuje také samotný Lanvin. Svou autenticitou se stává poplatná rukopisu autora kampaně, nikoliv filosofii značky. Tím se dostáváme ke smutnému konstatování. I přes zdatnou konkurenceschopnost ztrácí Lanvin svou věrohodnost. Nervózní pokusy o plnění tabulek trendbooků tak vedou značku ke krátkodobě důležitému sezónnímu profitu, ale bohužel k dlouhodobě žalostné ztrátě identity, která je snad poprvé citelně znatelná právě v této kampani. Meisel si s nepohlavní estetikou Lanvin dokázal poradit natolik, až její specifikum obalil v neprůhledném trojobalu, který je trvale poškozující – bohužel. Ona krátká video sekvence a pár fotografií se nakonec stávají důvodem k potlesku i kritice. Tak už to ale, v módě obzvláště, bývá.