Yves Saint Laurent (2014)

Yves Saint Laurent

Život génia vždy fascinuje, a to ať už jeho osobnost zanechala otisk v jakémkoli oboru. Vždy však už dopředu předjímáme, že osud takových lidí musí být ze zásady pohnutý, dramatický, plný excesů, přešlapů a jakýchsi surrealistických situací. A přesně takovým způsobem podává životopisný film Yves Saint Laurent, který se už příští týden dostane do českých kin, příběh jednoho z největších návrhářů 20. století.

Hned na začátek je nutné zmínit, že biografický snímek režiséra Jalila Lesperta je jedním ze dvou filmů věnovaných YSL, které se letos v kinech objeví. Druhý titul, Saint Laurent, za nímž stojí režisér Bertrand Bonello, by si měl celosvětovou premiéru odbýt na podzim. To je však situace velice nepříjemná: nutí totiž diváka srovnávat dva filmy, či o nich alespoň v tomto kontextu přemýšlet, a to jeden z nich ještě neexistuje.

Druhá věc, na kterou je nutné při sledování Yves Saint Laurent myslet, je fakt, že snímek Jalila Lesperta vznikal sice podle ceněné a několikrát aktualizované knižní předlohy francouzské módní novinářky Laurence Benaïm, režisér však film několikrát konzultoval s Pierrem Bergém, životním a obchodním partnerem Yves Saint Laurenta a taktéž správcem jeho odkazu. To dává filmu sice nádech jisté oficiality — ve snímku se objevují autentické archivní skici i módní kreace haute couture a prêt-à-porter, lze zahlédnout i kreslené příběhy ďáblice Lulu — na druhou stranu však působí jako do hrané podoby převedený dokument L’Amour Fou: je totiž stejně předramatizovaný, přeromantizovaný a zbytečně nostalgický.

Příběh začíná v roce 1957, kdy se mladý Yves Saint Laurent stává nástupcem Christiana Diora. Už od této chvíle podává Pierre Niney v hlavní roli ohromující výkon — chvílemi je až zarážející, jak díky němu Saint Laurent ožívá dikcí i gesty, jež se stupňují, jak Yves propadá depresím, psychotickým stavům, alkoholu a drogám. Hereckému ansámblu je vůbec těžké cokoli vytknout: Guillaume Gallienne jako Pierre Bergé, Marie de Villepin jako Loulou de la Falaise ani Nikolai Kinski jako Karl Lagerfeld nevypadávají ze svých rolí, a to ani když díky scénáři v mnoha okamžicích působí jako karikatury svých předloh.

Scénář obecně je nejslabším článkem filmu. Ačkoli se nepředpokládá, že by na takový film šel člověk bez alespoň elementární znalosti návrhářova života, snímek je často sledem různých okamžiků ze života Yves Saint Laurenta a působí zmateně.

Velice obšírně pak rozebírá intimní život hlavních i vedlejších postav a vykresluje je tak jako charaktery žijící v jakési nevázané gay romanci.

Bylo by hloupé vyčítat životopisnému snímku, že je tu a tam příliš grafický — ale například záběr na Saint Laurenta držícího se v klubu při sexuálním aktu mříží je až nesnesitelně dlouhý — kdyby tyto scény neubíraly prostor tomu, co je v mnoha scénách často akcentuováno jako nejdůležitější součást Saint Laurentova života, tedy módě. O ní ani o Yvesových pohnutkách tvořit se nakonec ve filmu nedozvíte mnoho. A pokud přeci, je Yvesova kreativní činnost zobrazena s až agresivním patosem. (Kupříkladu scéna, v níž Yves tvoří šaty podle obrazů Pieta Mondriana, je skoro až hysterickou přehlídkou filmových střihů a detailů.) Patos do filmu i do módy zcela jistě patří, jedna taková scéna za druhou, a to i v přepychových kulisách Paříže, módy a gay scény, ale nakonec nudí a z Yves Saint Laurent dělá jednu nekonečnou předehru před očekávaným příběhem. Toto intro však najednou zakončí Saint Laurentova smrt — nutno říci, že na poměry filmu je vyřešena velice citlivě a nenuceně.

Yves Saint Laurent byl geniální návrhář, ale i ve své tvorbě haute couture byl až troufale civilní — nebo jak je správně poznamenáno hned v jedné z první scén filmu, až nedbalý. Je tak škoda, že se film neinspiroval více z tohoto návrhářova spiritu a předkládá nám jeho život jako jeden dlouhý pamlsek pro bulvární tituly. Jenže co se monogramu YSL týče, možnost reparátu přijde co nevidět.