Model od Waltera Van Beirendoncka

Mikrosvět belgické homoerotické módy

Sociologové a estetici tvrdí, že nejvýrazněji se homosexuální zkušenosti – a to jak vlastní, tak cizí – projevily v literatuře. Právě v textualitě prý homosexuální komunita nacházela svá slova, vyjádření a prakticky i svou identitu. Jenže s příchodem emancipace vizuálních umění se hlavním oborem homosexuálů stala móda. Oděv totiž jako forma těla přitahoval pozornost výstředních umělců, kteří toužili po novém zpracování mužského pohlaví. Kdo tedy oblékal a dodnes obléká buzíky? A jaký měla taková móda vliv na vývoj soudobého pánského oděvu?

„Myslím, že gayové jsou lepšími návrháři,“ nechal se jednou slyšet Tom Ford, když se na téma homosexuálů v módní branži rozpovídal v rozhovoru pro magazín Interview. Mohl mít pravdu. Avšak pouze v případě, když by každý menšinově orientovaný designér dokázal vyváženě kombinovat mužskou i ženskou oděvní senzualitu. Jak jsme se však na pozadí vývoje módy přesvědčili, mnoho ze současných designérů není schopno podobné harmonie dojít. Proč? Brání jim v tom vlastní homoerotické vize — a ty se v módě objevují od nepaměti. Jsou pouhým prostředkem k expresi vlastní identity, ale někteří návrháři se jimi rozhodli obohatit kulturu odívání více než ostatní. Proto na sklonku osmdesátých let vznikl momentální fenomén homoerotické módy, který však záhy došel svého konce, poněvadž se objevil v jedinečných kulturních podmínkách, jež dnes přebíjí doba virtuálních zážitků.

Vše začíná v roce 1982, kdy na Venuši přistává ruská sonda Veněra, Michael Jackson vydává album Thriller a poprvé je použit termín „bod G“.  V té době absolvent módního oddělení Antverpské Akademie, Walter Van Beirendonck, vydává jednu ze svých prvních kolekcí s názvem “Sado”. Sado byl přitom návrhářův pes, svalnatý anglický bulteriér, který, jak později Beirendonck prozradil, pro něj v té době představoval ideál krásy. Krátké atletické tělo s koženým obojkem kolem šíje, silné nohy a vysoce položený anus, to byl dobový zvířecí sexsymbol. Muži podobní tomuto plemeni plnili stránky porno magazínů po celém světě a mimo jiné se často objevovali i na Beirendonckových přehlídkách. Sám návrhář se za to nestyděl, ba naopak hrdě prodával sex a homosexualitu hledal i v rituálech některých etnik afrického kontinentu.

Otevřel tím kulturní etapu postihující druhou polovinu osmdesátých let a první polovinu let devadesátých. Etapu, kdy „tetky ve skříních“ — tak nová generace označovala své starší kolegy jako Gianniho Versace nebo Giorgia Armaniho — střídala vlna odvážných svalovců, kteří se nebáli poklopec obšít tak, že díky své transparentnosti ztrácel smysl. Samozřejmě že i v tomto proudu vyrůstali návrháři, kteří se zdráhali podobné exprese, jenže ti v líhni belgické kuráže přežívali jen s obtížemi. Belgické líhni proto, že ze stejného prostředí jako Van Beirendonck pochází i návrháři jako Dries Van Saene či Dirk Bikkembergs.

Lycra, kombinace košilového plátna s latexem či nová proporce popírající osmdesátkovou hranatost, která byla v té době u mužů z Wall Street v kurzu – to jsou dědictví homoerotického oděvního boomu, která ve své tvorbě později zohlednili tvůrci jako Bernhard Wilhelm, jež dokonce přímo pod Beirendockem studoval, či Erik Verdonck.

Éra této otevřenosti však skončila s příchodem internetu. Mocné médium totiž najednou nabídlo hned několik možností a ostrá extravagance se stala otázkou volby. Jejím nejsilnějším bodem bylo právě Beirendonckovo dílo, které kolem sebe soustředilo až okultistickou energii, jíž ve finále Beirendonck přetavil ve vedení vysokoškolského ateliéru, z něhož sám před více než třiceti lety vyšel. Zázračně dokázal Beirendonck tento kult převádět i do masově produkovaných kolekcí. Od roku 1991 až do roku 1999 fungovala totiž divize jeho oděvů pod německým denimovým brandem Mustang, a to nezávisle na jeho autorské značce. Homosex tak v té době nosil každý a ovlivněn jím byl i dnes oslavovaný Raf Simons, který u Beirendoncka stážoval. Vždyť jeho pojetí „youth culture“ často až hranicí s pedofilií.

V roce 2014 však z tohoto odkazu zbývá jen vzpomínka, komprimovaný estetický mikrosvět a nekonečný zdroj inspirací. V naprosto jiném kontextu z Beirendoncka těží například dánský designér Henrik Vibskov a v poslední době se jeho rukopis objevuje i v rámci pouličních tendencí. Homoerotická móda však ve své podstatě přežívá v kolekcích každé sezóny, a to dokonce i v českém prostředí. Svět Beiredenkových bulteriérů si však pamatujeme už jen z archivních fotografií.