Když Tereza Černá kreslí po zdech

Zatím poslední díla Terezy Černé

Na nedostatek mladých umělců si v současnosti rozhodně nemůžeme v českém prostředí stěžovat. Je jich však málo takových jako Tereza Černá, která ve svých teprve pětadvaceti letech neovlivňuje jen současnou uměleckou, ale také lifestylovou a kulturní scénu. Rodačku z Nového města nad Metují jsme dokonce ani neobjevili ve výstavních síních, v nichž její murální díla stejně vydrží jen tak dlouho, než kurátoři nechají zdi opět přemalovat na bílo. Jak však sama říká v rozhovoru pro MAUDhomme, zbývají po nich alespoň fotografie, které v tomto případě doplňují zkušenosti a zážitky samotné Terezy.

— Tvůj styl má v sobě spoustu dětské autenticity, nemaluješ totiž jenom na plátna, ale i na holé bílé zdi. Zůstalo ti malování jako nějaký pozůstatek z dětství?

Jako dítě jsem si „značkovala“ prostor — malováním doma, na zábradlí, na stěny v kotelně nebo na nově natřené zdi našeho domu. Nesetkávalo se to s kladnými odezvami, ale malování mi zůstalo do dnes.

— Rodiče často malůvky svých ratolestí ze stěn smývají. Co se stává s tvými výjevy, když ti skončí výstava, kupříkladu jako naposledy v domě U Zlatého prstenu?

Zbudou z nich jen fotografie. Pokud je to výstava s určitým datem spotřeby, zeď se přetře a je nabídnuta dalšímu umělci. Co ale zůstává, je zkušenost uvnitř. Člověk se při malování dostává do určitého transu: většinou mám jen několik předběžných skic, ale malba se do celku skládá až na místě. 

— Tvůj styl je velmi expresivní a vypravěčský. Jaké příběhy tě inspirují?

Většinou ty, kde bojuje dobro se zlem nebo ve kterých se prochází do jiných světů. Daly by se souhrnně označit za pohádky. Právě v nich ale vidím ten klíč a opravdovou provázanost s reálným světem.

— Potřebuješ vlastně ke svým kresbám galerie? V Praze jsi jimi obohatila zdi beauty concept storu Ingredients, v Hradci Králové zas kavárnu…

Nepotřebuji, ale musí tam být vždy nějaká vzájemná přitažlivost. Ať už v Ingredients, kde obdivuji jejich touhu být originální, vyhledávat ve světě noblesní vůně a přinášet je do Čech, nebo nadšení mladých lidí v kavárně Na Kole, kteří se věci snaží dělat nově, poctivě a hlavně podle srdce. A takové nadšení vyzařuje také z kurátorky GHMP Moniky Doležalové, která mi uspořádala výstavu v Domě U Zlatého prstenu. Ve všech případech nás svedla dohromady nějaká souhra náhod. 

— Je nějaký prostor, butik, koncept, který by sis ráda „přivlastnila“ svými kresbami?

Nedávno jsem přemýšlela, že bych ráda pomalovala nějakou větší venkovní plochu. A včera mi přišla zpráva od galerie s nabídkou vymalování sto metrů čtverečních venkovní plochy při příležitosti otevření jejich první výstavy. Těším se, ale uvidíme, nechci to zakřiknout.

— Rok studia si strávila v Barceloně. Jak tě poznamenalo město plné grafických podnětů?

Dalo mi asi nadhled, taky občas docela rozdmýchávalo mé vnitřní síly. Umělecky tak, že se do obrazů dostala větší lehkost a bezstarostnost.

Jaký byl návrat do Prahy? Proč ses rozhodla zůstat právě tady?

Návrat do Prahy byl temný, trvalo dlouho, než jsem si zvykla na absenci slunce, světla a tepla. Teď už mi to ale nepřijde, Prahu miluju, přece jenom mluví se o ní jako o srdci Evropy.  A pro mě je důležité zůstat uprostřed srdce.