Je baseball svatý?

pull_my_daisy_still

Představte si konec padesátých let a domácnost nejmenovaného manželského páru. Žena, Carolyn, je malířka — muž, Milo, zas železniční výhybkář. Na večeři je k nim pozvaný katolický biskup, shodou náhod se však u stolu sejdou s rodinnými přáteli-bohémskými básníky. Nastává chaos, když se společnost začne bavit. Monology plynou v dialogy, které se dotýkají takových otázek, jako jestli jsou ženy nebo baseball svatí. Nechybí poezie, víno, cigarety, filozofie, jazz, budhismus, tráva ani společná cesta do baru.

Takový je film Pull My Daisy, skutečně legendární snímek, na němž se spojilo tolik osob tvořící dobové kulturní klima jako na málo podobných projektech. V podstatě je možné jej vnímat jako půlhodinový manifest celé beatnické generace, po níž se měl koneckonců tento kraťas původně jmenovat.

Scénář k němu napsal Jack Kerouac, o režii se podělili fotograf Robert Frank a abstraktně expresivní malíř Alfred Leslie, hlavní role ztvárnily básníci Allen Ginsberg, Gregory Corso a Peter Orlovsky. Zápletka vychází ze třetího dějství nerealizované Kerouacovy hry a přesně podle toho i působí — absence děje, zdánlivě nesmyslné dialogy a Kerouacův hlas dabující postavy a glosující děj vytvářejí umění provokující svou nesmyslností, jež často směřují až k povrchnosti. Pull My Daisy, ač hraný a ne improvizovaný film, jak se mnozí v minulosti domnívali, tak lze vnímat jako dokumentární snímek i sebeironický pohled na svět, který beatnici tvořili. Jak je totiž z Pull My Daisy patrné, beatnici byli sice rebelové své doby, ve svém univerzitním perfekcionismu se však velice rádi koupali.