Pradasphere

Pradasphere

Píše se rok 1988 a milánský týden módy je na svém vrcholu. Nikdo zatím netuší, že za dveřmi vedoucími do dalšího desetiletí čeká ošklivé vystřízlivění a konec hédonistické éry italské módy. Nicméně právě tento ročník představuje světu novou značku. Jmenuje se Prada a zatím je známa jen díky tradiční výrobě luxusních kufrů, kožených doplňků a extravagantních kabelek z Pocone nylonu. Maria Bianchi, kterou dnes celý svět oslovuje Miuccia Prada, představuje první dámskou kolekci ready-to-wear a ohlasy mezinárodního tisku jsou nemilosrdné: „Ošklivá a monotónní!“ Nebo: „Vypadá jako ze šatníku ženy v domácnosti, která chce vypadat jako Velma Flintstonová!“ Jiní návrháři by se urazili, Miuccia Prada je však potěšena – přesně takovou kolekci totiž chtěla vytvořit.

Je snadné položit si otázku proč. Proč by chtěl někdo vytvořit šedou a odpudivou módní kolekci? Jenže vše je nutné vnímat v kontextech doby. Jen za pár desítek měsíců odzvoní hrana éře, která chodila v křiklavě barevném a třpytivém plášti, v němž
se před realitou světa schovávaly tisíce obětí AIDS a války na Blízkém východě i nejistota vyvolaná rozpadajícím se Sovětským svazem. Miuccia Prada s titulem PhD v oboru politologie si uměla moc dobře spočítat, kolik je jedna a jedna a jakým směrem se bude doba do konce tisíciletí ubírat. Vyplatilo se jí být spíše vizionářkou než v pravém slova smyslu módní návrhářkou, jíž se ostatně nikdy nestala, a jak loni potvrdila v rozhovoru pro magazín LOVE, žádné ambice skicovat nebo šít nemá ani dnes. Stačí jí vize a lidé, kteří je dokáží „přeložit“ v produkt. Právě svými idejemi byla tenkrát krok před ostatními a společně s návrháři jako Helmut Lang nebo Martin Margiela patřila mezi trendsettery devadesátých let.

Vlastnost překrucovat aktuální trendy a určovat ty budoucí jí zůstala dodnes, kdy její příjmení už dávno není jen označením pro módní značku. Přetransformovalo se totiž do společenské konstanty i popkulturního odkazu, ovšem aniž by kdy ztratilo vlastní tvář. Prada ovlivňuje dění v designu, umění, architektuře, literatuře, ve filmu i v hudbě… Na cokoli si vzpomenete, tam Prada zanechala svoji stopu. Móda je však u Miuccii Prada stále středobodem všeho snažení – nejspíš proto, že právě díky ní může své myšlenky pokaždé halit do zcela odlišné podoby.

Spojení ideje a oděvu je vůbec společný rys pro návrháře její generace, který na mole vytvářel (a u Prada stále vytváří) potřebné drama a napětí. Prada je jako zápas, je bojem mezi ženskou… ale co, nakonec i mužskou marnivostí a potřebou jejím prostřednictvím vyjádřit myšlenku. Je válkou mezi intelektuálním a materiálním světem. A proto když kurátor Michael Rock pracoval na Pradasphere, umístil sice do středu nevelké místnosti šest skleněných kójí s figurínami v oblečení Prada, ale i ty jsou jen bitevními poli zdánlivě neprotnutelných protikladů: modernita versus klasičnost, ženskost proti mužnosti, exces kontra nositelnost, inspirace v protikladu k tradici, povrchnost a exprese, otázka primitivnosti krásy a živočišnosti ošklivosti.

Každé z témat vystavěl Michael Rock za sklem vitríny z oděvních kousků z celé historie módního domu. Vize Miuccii Prada, jejíž jméno mimochodem nikde na výstavě nefiguruje a je nahrazováno zájmeny „my“ a „naše“, jsou tak představeny v neobvyklé, a často snad až netušené pospolitosti, tedy v obraze, který současný módní svět díky zrychleným sezónním cyklům nedovoluje. Důkazem, že Prada je i jeho součástí, je snad jen jasné každosezónní vymezení se vůči předešlé práci, vůči minulé kolekci. Jednou je Prada jemná a ženská, jako když se minulé jaro inspirovala gejšami a šedesátými léty, podruhé zas rázná a nesmlouvavá, když na molo vypustí průmyslem nasáklou kolekci s přímo jedovatou barevnou paletou na letošní podzim. Jenže, jak je v tu samou chvíli člověku jasné, Prada s tématy nenakládá nahodile. Snad u žádné jiné oděvní instituce totiž nebylo vynaloženo tolik technologického, kreativního a marketingového úsilí, aby několik málo námětů, které dráždí mysl jedné ženy, vypadalo co půl rok naprosto odlišně, nově, a především neodolatelně.

To však neplatí jen pro módní tvorbu Prada, a tak Michael Rock obalil střed expozice knihami umělecké nadace značky, pozvánkami na přehlídky, artefakty z honosných projektů a spoluprací, vystavil maketu nového galerijního komplexu i zmenšeninu Prada Transformer, víceúčelové budovy navržené architektem Remem Koolhaasem, dobrým přítelem Miuccii Prada. Celý tento jaksi nedotknutelný svět Prada však v dalších vitrínách podléhá ironické demolici, když se na hromadě válí kusy kůže, jakoby zastavené v polovině procesu přeměny v pánskou botu, nebo plastové a kovové části kabelek. Ani zdaleka nepřipomínají finální produkty, tedy ony krásné věci, kterými se chce člověk obklopovat.

Pradu však chtějí nosit všichni – intelektuálové, zbohatlíci, Rusové, Číňané, Američani, celebrity, podnikatelé, lékařky…
Miuccia Prada, ač spolutvůrkyně pomíjivého, totiž stojí nohama pevně na zemi a svými myšlenkami se dotýká skutečných lidí. Nedělá rozdíly mezi rasou, národností nebo společenskými třídami. A tak Pradasphere nepředstavuje mozek, duši či kosmos jedné osoby. Prada je totiž útočištěm pro všechny.

Pradasphere je v Harrods, Brompton Road 87-113, Londýn otevřena od 2. do 29. května 2014.