dior-homme-spring-summer-2015_45

Dior Homme S/S 2015

V době vyčerpaných experimentů, kdy i tolik oslavované syntetické materiály ztrácejí na zajímavosti, se tradice na módním trhu vyváží zlatem. Navíc v desetiletí různých výročí (Prada si tiše připomíná dvacet let pánské řady, Fendi příští rok oslaví devadesát let existence, Lanvin si může gratulovat ke 125. výročí…) toto slovíčko výrazně posiluje na burze s módními fenomény. Jenže ne vždy se dá jeho podstata vyčerpat bezezbytku. O naprosté pokoření tohoto fenoménu uvnitř jedné značky se tentokrát pokusili i u Dior Homme, jak přesvědčivý však Kris Van Assche byl?

Jak už předznamenala kolekce na letošní podzim, Dior Homme se začíná tmelit pojivem odkazu samotného Christiana Diora. Konvalinkové údolí a nesmazatelný obraz Granville napojil ztracenou divizi zpět na osobní příběh zakladatele domu. Van Assche toho docílil přepracováním dosavadní siluety, kterou opticky zkrátil a vpravil do ní mnoho dekorativních prvků, jež slouží coby platforma pro vyjádření Diorova úzkého vztahu s umělci. Ze zpětného pohledu to vypadá, jako by byla tato forma vypracovaná zcela záměrně tak, aby se na ní každou sezónu dal aplikovat jiný příběh se zcela stejnou intenzitou.  Struktura oblekových celků, která minule představovala návrhářův „nový debut“, totiž na léto příštího roku zůstává stejná, jen se na ní váže nové vyprávění.

Kris Van Assche vycházel podle svých vlastních slov z archivního dopisu, v němž se Dior zmiňuje o důležitosti tradic. Tuto vášeň pro konzervaci hodnot pak spojil s Diorovými útěky za uměleckými skupinami usídlenými mimo Paříž, a kolekce tak vyznívá syntézou byznysového a uměleckého looku. Krisovi se toto spojení vlastně povedlo, v jednotlivých kusech je totiž hned několik velmi silných momentů, který tento tematický okruh brilantně propojují. Když se po barevných liniích světlých parket tenisové haly prošly oblekové komplety s nadměrnými, neonově kontrastními loketními záplatami, prázdné fráze najednou ožily. Jenže letní kolekci chyběla příhodná lehkost. Neprodyšná linka úvodních, temně modrých celků bez zřejmé střihového posunu působila příliš hutně, přestože ji Van Assche rozrážel pruhovanými tílky.

Zato ke konci přehlídky se v komplikované choreografii a za zvuků dutých úderů synteticky znějících beatů, vynořila kolekce úplně jiná. Dynamická, plná esteticky vyzývavých kombinací, které nebyly omšelé ani trapné. I tato řada sice oslavovala zkrácenou délku pánského obleku jako novou oděvní Mekku, ale činila tak velmi svěžím, a přesto kultivovaným způsobem. Jako by se Van Assche v polovině zhluboka nadechl. Syntéza uměleckých tagů a abstraktních kompozic streetového charakteru na šedém podkladu působila i přes svou expresivnost nebývale elegantně. Stejně fungovaly i sportovnější kombinace, které díky vynesenému akcentu džínoviny uklidňovaly devadesátkovou uhlazeností.

Při defilé se tedy s publikem přišly rozloučit dvě různé řady – jeden by až čekal, že ze zákulisí vyběhnou dva autoři. Avšak diverzní povahu soudobých kolekcí, která je způsobená především komerčním zúročením, je třeba brát s nadhledem.