Hrdinka fluidní generace

27_lana-del-rey

Lana Del Rey před nedávnem vydala nové album. Nese názvem Ultraviolence a hudební kritici se na jedné straně rozhořčují nad jeho tempem, na druhé zas glorifikují autenticitu jeho emoční linky. Pouze fanoušci mají jasno – kupují takzvaně “o závod”. Avšak v případě Ultraviolence nejde ani tak o kvalitu alba či rostoucí počet posluchačů jako o to, čím se v dnešní době tato pozoruhodná skladba balad, stejně jako jejich autorka staly.

Ultraviolence je souborem 12 svébytných písní, které se všechny linou v duchu hudebního „sadcore“, tedy pojmu, jímž hudební odborníci označují projekty, alba a interprety orientující se na temné strany lidského charakteru. Takovou povahu nového alba nepopírá ani sama autorka. Lana totiž několik týdnů před vydáním na svém twitteru prozradila: „Je to úplně nádherné. Temnější než to první. Tak temné, že je to skoro neposlouchatelné a špatné. Ale já to miluji!“ Není jediná. Album miluje i zbytek planety. Během prvního týdne od vydání udala Lana svým fanouškům více než 190 000 kopií. Zmírající vokály a tóny poprockového komba jako opojné afrodiziakum? To by šlo.

Jenže tohle afrodiziakum neodhaluje jen soudobý hudební vkus, ale také skutečný životní styl posluchačů onoho sadcore, v němž se Lana stala nepřekonatelnou pionýrkou. „Moje píča chutná jako pepsi,“ zpívá Lana v jedné z písní předchozí desky Paradise. Je to ale jen jedna z mnoha jejích poloh. Lana pracuje s klasickými pop ingrediencemi, a tak ve své stylizaci užívá retro a sex. Jenže toho je dnes všude přehršel, a tak zpěvačka osciluje mezi cikánskou demoralistickou a stanfordskou paničkou. Jednou luxus přijímá jako nevyhnutelnou volbu, podruhé jej zas odmítá coby rokenrolová rebelka. Představuje ženu pasivní, co se doma nechá sladkobolně zbít, ale i emancipovanou femme fatale, jež s muži hraje své hry. Pravdou však zůstává, že se Lana mezi těmito pseudorolemi nezmítá promyšleně, ale zcela bezelstně. Pokud by ji chtěl někdo obvinit z prozřetelné manipulace s náladami, musel by si sám udělit políček. Laně tohle přece nejde mít za zlé, ona sama přeci neví.

Všemu napovídá její osobní příběh. Ten určitě znáte. Od útlého mládí trpěla těžkou závislosti na alkoholu, kterou vyléčila pilným studiem filosofie, jež záhy znovu vyměnila za život v přívěsu. A co se hudební kariéry týče, jeden se v tom nevyzná. Na to jsou potřeba dva nebo snad tři nezávislý pozorovatelé. V krátkosti se to dá shrnout čísly: 5 pseudonymů, 2 fiktivní alba, 1 nepovedené elpíčko a 6 pokusů o etablování. Fail, dalo by se říct. Jenže tohle není žádný fail, tohle je prostě Lana – hrdinka fluidní generace.

Ať je tedy Ultraviolence dobré, nebo špatné album a Lana dobrá, nebo špatná či snad hezká, nebo ošklivá zpěvačka, představuje ona sama i zvuk její nové desky něco zcela nesmazatelného: symbol nové generace. Generace sladkobolných pádů a vzestupů, chyb, školících omylů, zanedbatelných přešlapů a cool plynutí. Lana je hrdinou generace unášené proudem, kde vlastně každá promarněná šance či neozkoušené neštěstí představuje kolorit dospívání. „Ona je dojením klasické mužské fantazie smutné Marilyn Monroe, dítěte zahnaného do kouta, které může být zachráněno pouze vámi a vašimi dolary,” napsali v New York Times. Zmíněná pasáž dokazuje dekadenci, Lynchův fatalismus, melodramatické porno, noir proud, tedy vše co Lana vtěluje. „Zprvu jsem neměla coby zpěvačka úspěch, ale vůbec mi to nevadilo, nechala jsem zkrátka plynout své osobní ambice. Bylo to tedy období normálního života, kdy jsem se svým klukem skutečně hrála jen videohry,“ řekla jednou Lana o písní Videogames v živém přenosu francouzské televizní show Taratata. Jedná se snad o doznání?

Když navštívíte jeden z koncertů Lany Del Rey, vše vám najednou dojde. V hledišti stojí při vystoupení obvykle nad tisíc, v případě menšího klubu, dívek, které s Lanou odříkávají každé slovo z textu právě hrané písně. Oči jim planou zajetím, které prožívají. Všechny působí ztraceně, jenže ztracené nejsou a ztracená není ani Lana. Tady totiž čelíme zcela dobrovolné volbě, volbě zajetí vlastního osobního proudu. Toho, jehož se Lana stala bez nadsázky vůdkyní, a toho, díky němuž tahle holka s napíchanými rty měla, má a bude mít úspěch.