Serpetine Pavilion ’14: buňka a nazouvací brogues

Serpentine Pavilion 2014

Jezero Serpentine v jižní části londýnských zahrad poblíž Kensingtonského paláce vzniklo v roce 1740, a to jako symbol rekreace na přání královny Caroline, manželky krále Jiřího II. O 274 let později však okolí známého jezera představuje spíš místo kreativního pnutí, když na obou březích umělého vodního díla vznikly galerie, které vedou nové trendy kurátorství v době postinternetu. Jejich už čtrnáct let starý projekt pak navíc ukazuje, jak vypadá současná architektura a jak je možné ji autenticky spojit se siluetou těla. Ano, řeč je o Serpentine Galleries a jejich letním pavilonu.

Malé vzrůstem, velké svým obsahem. Serpentine Galleries sestávají ze dvou budov – z Tea House na západním břehu (postavena v roce 1970) a Serpentine Sackler Gallery, která byla vybudována minulý rok ve spolupráci se Zahou Hadid. Co ale iniciovalo její růst? Projekt, který letos slaví své čtrnáctiny – letní pavilon, jejž každý rok pro Serpentine Galleries navrhne jeden z respektovaných architektů. Tato tradice v Kensingtonských zahradách patří mezi londýnskou vzácnost, a když jsem byli takzvaně paf ze všeho, co se týkalo minulé Fujimoty verze, nejsme o nic méně vzrušeni z té stávající.

Čtrnáctý ročník však tentokrát probíhá ve znamení zemitého chladu, autorem aktuálního pavilonu se totiž stal čilský architekt Smiljan Radic. Ten představuje specifické architektonické hnutí, které v sobě spojuje přísný respekt kulturních tradic, silný naturalismus a myšlenku volného prostoru, kolem něhož je postupně nabalována silná hmota neprodyšné struktury.

Jeho stavby a konstrukce se podobají bunkrům. Když byl Radic osloven k vytvoření autobusové zastávky v rámci architektonické soutěže v rakouském Krumbachu, vytvořil skleněnou masou opevněný prostor jinak volně plynoucí zastávky. Stejný princip pak uplatnil i při tvorbě letního pavilonu Serpentine. Tvar má představovat buňku. Vnější poloprůhledný skelet je postaven na blocích lomového kamene a stavba sama připomíná volně přepracovaný tvar ulity, která po je po vnitřním stropním obvodu obohacena světelným systémem zavěšené trubice, v noci zdůrazňující kontury pavilonu prosvítáním světla zevnitř. Čtrnáctá verze pavilonu je však protentokrát o něco zajímavější uvnitř. Chladivé prostředí dřevěné podlahy a naturálně zbarvených prvků přidává na pocitu konečnosti lidského světa. Radicův návrh se tedy přibližuje osobnímu hledisku: architektovo sdělení totiž tkví ve víře v postapokalyptickou symbiózu, kdy se z oceli stává přírodní materiál a lidé se vrací na zem.

Na podobném charakteru letos stavěla i módní značka COS. Švédská ikona ze skupiny Hennes & Mauritz již podruhé podpořila svůj vztah k architektuře propojením se s projektem letního pavilonu – precizní architektura jednoduchých střihů se ostatně zračí v každé jejich kolekci. Pro Radicovu buňku toto léto navrhla speciální řadu obuvi, která vychází z původního tvaru bot známého pod dnes již zprofanovaným názvem brogues. Celý model je složen jen ze tří dílů dohladka vybroušené kůže, která je v dámské variantě na patě sešitá se stélkou boty. Časem nepoškoditelná jednoduchost tak znovu perfektně doplnila celý projekt, který se i po čtrnácti letech existence stává jednou z nejpodstatnějších kulturních událostí trvající, jako obvykle, až do 19. října.