Nanebevzetí Adrieny Šimotové

adriena-simotova

Při pohledu na současné umělecké dílo lidé často spílají, že umění „už není tím, čím bývalo“. Pravdou však je, že se zkrátka jen proměnilo pod tíhou doby a jejích potřeb. Nakonec i ona romantická představa umělce jako člověka zmítaného v poryvech vlastních emocí dnes působí jako klišé, či snad dokonce jako parodie na umělce-celebritu, který je dnes více zahleděn do svého mediálního obrazu než do obrazů vlastních. Který svá díla už ani často nevytváří, jen vymýšlí a zadává k vypracování. O to hodnotnější byla nejen pro českou, ale i celosvětovou uměleckou scénu malířka a grafička Adriena Šimotová, která ji opustila v polovině května tohoto roku a která by se včera dožila osmdesáti osmi let. Její dílo totiž nebylo tendenčním výtvorem k jednorázovému uspokojení, vzpírala se však i konvencím tradiční umělecké činnosti.

Říká se, že smrtí vše končí, jenže pro Adrienu Šimotovou měla právě smrt životní i umělecká vyústění. Zasáhla ji poprvé už v dospívání, kdy velmi těžce nesla nacistickou okupaci tehdejšího Československa. Právě v té době začala studovat na soukromé grafické škole a po válce svůj talent rozvíjela na UMPRUM v Praze. Tam poznala i svého manžela Jiřího Johna, později taktéž brilantního malíře a grafika, jehož skon v roce 1972 byl pro Adrienu zlomový a významně se podepsal jak na jejím životě, tak i pozdějším tvůrčím vyjádření.

„Do začátku sedmdesátých let jsem stavěla na barvě, a najednou barva začala blednout, změnila jsem materiál,“ řekla Adriena Šimotová v roce 2003 v rozhovoru pro idnes.cz. Pravdou je, že smrtí manžela paradoxně umělecky dozrála a vstoupila do svého nejplodnějšího období, jak později sama přiznala. Po abstraktní lyrice a kolorovaných krajinách ze šedesátých let totiž začala pracovat s textilem a papírem a právě z papíru vznikla některá z jejích nejznámějších děl. „Malba se mi zdála příliš plytká,“ vyznala se ve stejném interview, ačkoli v jednom z rozhovorů pro Českou televizi vyřkla přání, že by nechtěla být známá jen jako „umělkyně papíru“. Posun její tvorby však není znát jen na použitém materiálu, ale především v tématech – zajímá se o člověka a jeho existenci. Tento vývoj je částečně spojený i se sovětskou okupací ČSR roku 1968, i ona totiž patřila na „černou listinu“ komunistického režimu.

Adriena Šimotová tvořila v sedmdesátých letech uzavřená před okolním světem a z izolace vyšla až v roce 1977, kdy dokončila díla „Osamělost“, prostorovou práci evokující člověka ležícího na posteli se zády opřenými o zeď, nebo „Příchod, Odchod“ vytvořené textilní koláží. Právě prostorovost byla pro Adrienu Šimotovou od tohoto období klíčová, poněvadž jak řekla v roce 2005 v dokumentu Olgy Sommerové „Moje 20. století“, vyprávěla svými díly příběhy právě proto, že jimi pronikala do prostoru.

V osmdesátých letech přichází s kresbou Podpírání (1984), tvořenou pomocí vrstvení a perforací papíru, nebo Ubývající torzo (1983–1984) vymodelované promačkáváním papíru. V této dekádě také tíhne k otiskům těla a zachycení portrétů – vznikají papírové sochy, obtisky tváří a části těl či vícevrstvé reliéfy. Své pohnutky prožívá celým tělem, nejen myslí a rukama. Této exprese se musí na čas kvůli úrazu na začátku devadesátých let vzdát, i se zhoršenou hybností však vytváří pestré barevné obtisky jako například soubor Nanebevzetí (1992–1993).

Přichází ovšem i o něco daleko cennějšího, v roce 1994 totiž na následky depresí způsobených úrazem hlavy umírá její syn Martin. Tato událost způsobí další posun v její tvorbě, tentokrát k metafyzice a spirituálnu, v jejích dílech se objevují náboženské motivy, na kresbách hlav dokresluje kříže. Téma smrti se u ní prohlubuje s nastalou samotou – ačkoli několik děl věnuje svému synovi, na kresbách se objevují i již zesnulí přátelé, kolegové i spolužáci ze školy.

Na uměleckou tvorbu však nerezignovala ani v posledních letech, a to i přes zhoršující se fyzický stav a sníženou pohyblivost. Začala tak přemýšlet i o vlastní smrti, jak však řekla, nikdy by nechtěla, aby byla její díla vnímána pateticky, šlo jí spíše o vzkaz. „Vzkaz, to je to správné slovo. Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám, a pak ho také každý nemusí vytáhnout. Je to věc svobodné volby. Na nikoho nenaléhám.“ Možná i právě proto jsou její díla tolik ceněná nejen u nás, kde za ně dostala z rukou Václava Havla medaili Za zásluhy I. stupně, ale kupříkladu i ve Francii, kde jí byl udělen Řád důstojníka umění a literatury a výběr jejích děl odkoupilo Centre Pompidou. Tvorba Adrieny Šimotové totiž nezpracovává téma lidské existence a její konečnosti kontroverzním a extravagantním způsobem, jak je dnes zvykem. Neatakuje vizuálními vjemy, ale dotýká se nitra. V čase, v němž jsou vnitřní prožitek i umění člověku odcizovány, mu je Adriena Šimotová opět navrátila.