Normcore – z pseudo k übertrendu

super-model-normcore-3-1542x1050

Americký magazín W natočil v létě video, na kterém se ptá současných předních modelek a modelů na zdánlivě lehkou otázku: co je to normcore? Jenže odpověď na ni neznají ani módní teoretici. Jestli se normcore věnovat, jsme dlouho otáleli i na MAUDhomme, jenže jak je vidno, z tohoto pseudotrendu se vyvinul übertrend. V podstatě se objevil na stránkách lesklých magazínů, v trendových výčtech na letošní podzimní sezónu, na společenských médiích… a na lidech. Ano, to je to důležité! Ačkoli se totiž normcore nevyvinul na mole – v podstatě se vůči němu vymezuje –  stal se módním směrem. Přišel z ulice, je ale možné řadit ho bok po boku hnutí jako mods nebo punk, které také bojovaly proti přežitému (estetickému) establishmentu?

Normcore není fenomén nový. Odehrával se už nějakou dobu předtím, než byl letos na jaře pojmenován malým a do té doby nepodstatným newyorským trendcastingovým studiem K-HOLE, jenž je zároveň i uměleckým souborem. V tom tkvěla jeho výhoda, poněvadž jeho členové byli/mohli být primární „cílovou skupinou“ tohoto fenoménu, pocházet z kasty (zdánlivě) nekonformních mladých lidí, kteří se vymezují proti většině karikujícími prostředky tak razantně, až se tyto stávají jejich vlastními. Normcore by tak mohl být stejně dobře dalším vývojovým stádiem pojmu hipster, jehož podstata je ale už dávno ztracená pod nánosy klišé. Novost je ale možné vidět tam, že kde hipsterství odmítá vše stejné, normcore odmítá vše rozdílné.

“Nejjinačejší věcí, kterou můžete udělat, je zavrhnout vše, co je jiné.” – K-hole

Společných znaků ale sdílí více. Hipster vznikl jako postmoderní názor vydělující se z hlavního proudu tím, že nic nového nevytvořil – jen převzal mnohé prvky z minulých desetiletí, zaktualizoval je a zabalil do abstraktního pojmu, z něhož lze vždy něco odstranit nebo přidat dle projevu individuality. Stejně tak ani normcore nepřichází s ničím novým, poněvadž se nalezl v estetice devadesátých let, tedy v sandálech od Adidas, v bílých ponožkách, v obnošených džínách a v šatníku na způsob Steva Jobse. Jen je oproti hipsterům hnutím empatickým, místo neustálé osobitosti totiž vyznává normu, která je pro všechny stejná a tedy do skupiny začleňující. Stejně jako stylové projevy hipstera ale i normcore velmi rychle pronikl na mola a do konfekčních řetězců a už na letošní podzimní sezonu se jím inspirovaly značky jako Chanel, Hermès nebo Max Mara, na příští jaro se se svou verzí představili kupříkladu Miuccia Prada, Kris Van Assche nebo Hussein Chalayan. V důsledku toho se hipsterství i normcore také nakonec rozpadly na různé proudy – většinou podle míry „autenticity“ prožívání jednoho nebo druhého trendu.

Pokud si ze čtení předchozích odstavců v podstatě neumíte zatím dost dobře představit, co se pod pojmem normcore skrývá, nevěště hlavu. Když jsme k tomuto článku hledali obrazovou dokumentaci, orientovali jsme se hlavně podle stejnojmenného hashtagu. A i tak – jak si můžeme být jistí. Je totiž rozdíl mezi tím, když se někdo koncepčně oblékne normálně a když se někdo prostě jen… oblékne normálně? Ať už je ale normcore pózou, skutečným přesvědčením nebo jen nedopatřením, pravdou zůstává, že důvod pro jeho vznik je zcela legitimní.

Módy a oděvní produkce je dnes totiž takové nesmyslné množství! Na pořadu dne je ostatně otázka, kde mohou ta kvanta oblečení končit. Vždyť nakonec kolik toho člověk potřebuje? Ale není to jen samotná nadprodukce, ale i její dostupnost a nepřetržitý marketingový stimul, jež z módy často činí karikaturu sebe samé. Parodií na módní styl a kreativní myšlení jsou i mnozí návštěvníci módních přehlídek, kteří vytvořili z prostoru u vstupu zoufalou podívanou. Jeden absurdnější look, popírající jakoukoli osobitost, střídá druhý a pouliční fotografové, chtíce zachytit je na svůj blog v ulicích Milána nebo Paříže, dokážou zastavit i tramvajovou dopravu. Tady byl normcore příjemným osvěžením, kontemplací nad anonymitou – opravdu byl, protože dnes už se lidé před přehlídkou zas předhánějí v tom, jak moc normální dokáží být. To, co se mělo vysmívat módě, se tak nakonec samo stalo jejím klišé – to ale neznamená, že na jeho začátku nemohla být opravdu šlechetná myšlenka.

Normcore o sobě ve svém názvu říká, že je v jádru normální. Ale zdá se, že chtěl být v jádru spíše nevinný. Vrátit se do doby, kdy nebyl člověk pronásledován internetem a mobily, kdy nebyl jen profilem na Facebooku, ale měl vlastní tvář a třebas i vlastní deník, kdy se vztahy odehrávaly mezi lidmi a ne mezi jedničkami a nulami. Proto nejspíš ten útěk k 90s, k „době osobní“. Normcore je tak v podstatě vyústěním zoufalství, ztrátou iluzí z věčného pokroku. Proto i když v něm nemusíme vidět smysl, je v jádru svou myšlenkou minimálně sympatický.