Monika Drápalová: All Is Not Lost

Monika Drápalová: All Is Not Lost

Vše není ztraceno – touto nadějí uvedla Monika Drápalová svou přehlídku na letošním Designbloku. Avšak pro to vůbec nejautentičtější zachycení její kolekce je zapotřebí nahlédnut do samotného fenoménu „Mo Dra“, který vznikl před několika lety a který, jak zřejmě sama Monika doufá, není ztracen.

V roce 1995 ukončuje Monika studium na VŠUP a záhy se z ní stává jeden z nejnadanějších českých oděvních designérů. Úspěchy v zahraničí jsou úměrné úspěchům, které dnes zažívá i protežovaná Petra Ptáčková – její práce se objevuje ve francouzském Le Figaro Týden přináší fotoreportáž z její přehlídky, což je dnes téměř nemyslitelná věc. Monika Drápalová byla svého času jedním z nejskloňovanějších českých tvůrců a sami její kolegové o ní v kontextech té doby hovořili jako o královně české módy, ať už jsou tato přirovnání jakkoliv irelevantní. Na vrchol se dostála díky svému citu kombinovat syntetické sportovní materiály, celoplošné trendy, vlastní vášeň a ženskou optiku, zároveň je ale silná, stabilní a kontinuálně rozvíjí svou tvorbu.

Mezi lety 2007 až 2009 by se česká mutace magazínu ELLE a časopis Dolce Vita jen těžko obešly bez jejích modelů. Spanilé fotky se zahleděným párem zkoumavých očí či přísně vizionářský profil tehdy ozdobily nejeden layout – Monika byla hvězda. Od té doby se ale situace změnila. Ambice stát na vrcholu ledovce se najednou probudila i v dalších tvůrcích a česká média si znenadání našla nový terč superlativů – Jakuba Polanku. Jenže Monice, i přestože se odmlčela, štěstěna znovu přála. Minulý rok na jaře „povstala z popela“ uměleckou kolekcí Sedm a na Designbloku zabodovala celkem Free Circle. Za obě práce si pak v březnu ze Stavovského divadla odnesla hned dvě Kapky štěstí – jedna ji pasovala až na Grand designéra roku, a tak se zdálo, že se Monika vrací. Sice ne v takové síle jako před sedmi lety, ale přesto vrací. Její letošní přehlídka tak na sebe přirozeně strhla veškerou pozornost.

V kolekci All Is Not Lost pak Monika dokazuje, že její osud není ztracen cvastní sebereflexí a bilancí.  Syntetické materiály míchala ve futuristických kompletech spolu s klasickou skladbou éterických vršků orientálních tvarů. To vše ve velmi neotřelé, současné a populární barevné paletě, kterou Monika vzhledem k obvyklé barevné skouposti překvapila. Její nadšení a hra, kterou pomocí odstínů vytvořila, tak jako by pramenila z čistého entuziasmu, podobajícímu se mladým studentským hvězdám… Toto nadšení pak Monika přetavila i v netradičně strukturované celky, kde si hrála s vrstvením fragmentů, jež celkem nepříjemným způsobem odkazovaly na práci Hany Frišonsové. Nicméně Monika si jej v celku obhájila –  stejně jako mnoho dalších ne zcela logických, avšak nesmírně charismatických prvků.

Monika si ale mimo kolekce samotné pro diváky připravila show. Společně s umělcem Petrem Niklem totiž odstartovala performance, na níž se sám umělec před přehlídkou prošel vymezenou uličkou s nafukovacím objektem na hlavě. Bizarní show odhalila Moničin záměr, který byl naprosto bezelstný. Hra a čirý pocit štěstí z tvorby pak nakonec donutil mnohé návštěvníky kostela sv. Šimona a Judy k ovaci ve stoje.

Těžko posoudit, zdali byla zasloužená. Při několika momentech se tajil dech, při jiných zas protáčely panenky. Monika by si spíš místo teatrálních gest zasloužila poklonu. A tu bych jí rád tímto textem věnoval.