Šatna Tildy Swinton

Tilda Swinton a Olivier Saillard – Vestiaire obligatoire

Ačkoli oděv provází lidskou civilizací celou její historií, o módě jako moderním společenském systému můžeme mluvit cirka posledních sto, sto padesát let. Mezník si můžeme stanovit v mnoha momentech: když dandyové svým nadřazeným pohledem na odívání začali udávat prchavé tredny, když Charles Frederick Worth stanovil dvousezonní frekvenci kolekcí, když Paul Poiret do své tvorby promítl modernismus… Ať už začneme kdekoli, třeba i v 60. letech minulého století, není pochyb o tom, že móda je jedním z nejdynamičtějších a nejrychleji se vyvíjejících odvětví lidské činnosti. Je to dáno nestálou povahou pozornosti, kterou dokáže člověk módě věnovat – móda tak musí stále přicházet s novými podměty, které musejí vzrušit ještě více než ty předchozí.

Bezesporu nejvzrušivějším časem každého, kdo se zajímá o módu, je období týdnů módy. Dny jsou v tom čase nabité přehlídkami, prezentacemi, osobními konzultacemi… Patřily mezi ně i performance, které se však z módního povědomí v podstatě vytratily – i návrháři jako Rei Kawakubo, Jean-Paul Gaultier či Hussein Chalayan, kteří právě teatrálně uměleckým způsobem rádi představovali nové kolekce, se uchylují k běžné „chodičce“. Na módní performance však nezapomněla Tilda Swinton a Olivier Saillard, kteří spolu už potřetí připravily v programu Festival d’Automne à Paris několikaminutové představení, v němž nehraje hlavní roli ani herečka, ani ředitel festivalu, ale oděv.

Pokud jsme o předešlé performance psali jako o „bohulibém manýru“, bylo to z toho důvodu, že manýrem byla – za čtvrthodinku strávenou s módní ikonou a módního kurátorem Hôtel de Ville však bylo mezi řádky možné přečíst zprávu, která upozorňovala na nešťastný koloběh fast fashion. Letošní performance je však již jen oním manýrem, ale možná proto je díky své upřímnosti uvěřitelnější. A módnější.

Vestiaire obligatoire přemýšlí o instituci šatny, jak napovídá název. O šatně, se kterou se člověk setká v divadle, v opeře nebo i v kavárnách, kam odevzdá svůj svrchník a paní a pán se mu o něj až do odchodu stará. S minulými performancemi má tedy Šatna společné staromilectví, ovšem spíš než aby Tilda s Olivierem na jevišti navrhovali a šily nové oděvy, jsou dnes na jevišti s těmi, které lidé zanechali v šatně při vstupu do sálu. Dvojice návštěvníky před začátkem vždy vyzve, aby jim propůjčili jakýkoli kousek, který mají právě na sobě – Tilda je poté zkouší, odívá se do různých velikostí a tvarů, do různých střihů a i do pánských modelů. Performance tak lze chápat jako jisté zrcadlo – jen se do vašeho oblečení obléká někdo jiný a podle své postavy ho alternuje. Každý večer tak vzniká nová kolekce.

Jediným reálným výstupem této performance je visačka, která člověka po skončení představení informuje, že právě jeho kabát, plášť nebo šátek měla na sobě Tilda Swinton. Už žádné zprávy v pozadí, jen zábava, představení a zajímavý pohled na oděv. Takové události dnes v módě chybějí. A ačkoli se může zdát, že se jedná jen o dosebezahleděné vrtochy, které se do kusu látky snaží narvat metaodkazy, jsou v současném, až příliš zprůmyslovatělém módním organismu osvěžující meditací.

(„Vestiaire obligatoire“ lze navštívit až do 29. listopadu v Palais Galliera, musée de la Mode de la Ville de Paris v Paříži.)