Na chvíli bez kožešiny

annawintour1-1

Anna Wintour je sice často nazývána ledovou královnou, ovšem i jí bývá zima, a to často a při nejrůznějších příležitostech. Její obliba kožešin je tak obecně známa, ve snímku The September Issue dokonce doporučuje kožešinu nosit všude tam, kde je to možné – ona sama jí má ráda i na kabelce, jak se svěřila. Jenže před deseti lety, v průběhu pařížského týdne módy, se tato její láska ke zvířatům obrátila proti ní a aktivisté z organizace PETA, bojující krom jiného i proti používání kožešin v oděvním a módním průmyslu, její hnědý kožešinový kabátek polili na ulici bílou barvou. „This is gettng old,“ odvětila si pro sebe a pokračovala dál na přehlídku, kterou však absolvovala už v čistém oblečení.

Ačkoli jsou názory, postoje a kritiky šéfredaktorky Vogue sledované širokou veřejností a považované za obecně platné i módními insidery, v tomto případě neměla Wintour pravdu. Ačkoli totiž kožešina provází lidstvo již po tisíciletí, boj proti ní je v podstatě novým fenoménem. Ještě v 50. a 60. letech přemýšlela nad správností koupě kožichu jen hrstka lidí, už o dekádu později, ve společensky neklidných 70s, se s feminismem a environmentalismem objevuje i otázka používání kožešin. A právě sedmdesátá léta se stala hlavním východiskem módy letošního jara a léta, a ačkoli můžeme namítnout, že návrháři spíše stále jen hledají, jak nově pojmout estetiku minulých dekád a přitom nám stále neservírovat ty stejné, vzhlédli se – třeba právě v postoji ke kožešinám – i k ideálům sedmdesátých let?

Vztah člověka se zvířecí kožešinou je těsný a tělesný, ba až intimní. Naše historie je s kožešinou nepopíratelně svázána, nakonec jedná se o nejstarší oděvní materiál, který lidstvo používá. Nemá ale jen tento praktický rozměr, díky kterému člověk skrz historii přežíval mrazy a kterého nebýt, nebylo by domorodých společenstev v oblastech jako Grónsko, Severní Amerika, Sibiř nebo Skandinávie. Kožešina je, možná daleko důležitěji, i kulturní a duchovní matérií, jejíž magii věřily rané lidské kultury a přisuzovaly ji atributy jako síla, odvaha, chrabrost či dokonce plodnost. Christie Harris a Moira Johnston v knize Figleafing Trough History: The Dynamics of Dress, která byla poprvé vcelku příhodně vydána v roce 1971, dokonce uvádějí příklady, kdy lovci s kožešinou přehozenou přes záda věřili, že získají schopnosti zvířete, z něhož kožešina pochází.

Pochopitelně není možné z kožešiny vyjmout ani její společenský význam. Z drahých kožešin si nechala šít vládnoucí třída a státní či náboženská elita roucha již ve starodávném Egyptě, pojem luxusních kožešin se pak od 11. století objevuje i v západní Evropě. Bohatnoucí měšťanstvo za dob renesance trendy aristokracie rychle odkoukalo a majetní obchodníci se po městech procházeli v kabátech z norků, činčil a další exotické zvěře.

Právě status bohatství a životního stylu dnes z kožešiny činí žádanou komoditu. Dokonce natolik, že se v minulých sezonách objevila na mole i v kolekcích jaro/léto, a to ne ojediněle, ale jako programový a pragmatický trend – kožešina se totiž prodává stejně dobře jak v Rusku, v jižní Evropě tak i na blízkém a dálném východě. Kožešina na sebe brala podoby dámských, ale i pánských provedení a pro méně movité tu byly konfekční značky, které na trh uvedly oděvy z faux fur, umělé napodobeniny kožešiny. Použití faux fur však jako koncepční idea prosákla zpátky na mola vysoké módy, často s naprosto nesmyslnou marketingovou kampaní upozorňující na ekologické a morální výhody umělého chlupu. Morálními snad, ovšem kožešina z petroleje či jiného syntetického materiálu má poločas rozpadu 500 až 1000 let…

Okázalost, která v módě před lety rychle vystřídala trend skromnosti a zdrženlivosti z dob finanční krize, však právě s výrazným nástupem estetiky sedmdesátých let loni na podzim jako kdyby vybledla. I v podzimních řadách se návrháři uchylovali k ovčí vlně, na jaro uvedly značky kožešinu jen v zanedbatelné míře. I Prada, jež v minulých letech rychle pochopila obchodní význam kožešin, do jarní dámské řady zařadila pouze jeden kožešinový kabát; její konkurent Fendi, který si na vysokém zpracování kožešin postavil jméno, použil kožešinu jen sporadicky a především na doplňcích. Kožichy z obchodů samozřejmě v období zimy a počátku jara nezmizí, pro návrháře však tentokrát nepředstavují tvornou myšlenkou.

Přehodnotil tak snad módní průmysl svůj postoj ke kožešině? Nereflektuje tedy móda jen povrch, ale také podstatu sedmdesátých let?

Přehodnocování postojů je jedním ze znaků postmoderní společnosti a móda je disciplínou, kde se setkávají všechny paradoxy, protimluvy a ideové kolize vzniklé z neustálého posunu hodnot současné doby – dokonce každých šest měsíců! Když tak John Galliano v 90. letech ještě ve funkci u domu Dior představil v kolekci šaty, přes které byly na přehlídce místo luxusních lišek přehozeny jen jejich kostry, dal celému světu najevo svůj jasný postoj ke kožešinám. Ten však netrval dlouho a už sezonu na to vrátil pravé kožešiny zpátky do hry.

Je tak vcelku nasnadě, že cykličnost módy se ke kožešinám za několik sezon, a možná že už tu příští, opět vrátí. Jaro/léto 2015 však nabádá k jisté skromnosti, umírněnosti, ke stáhnutí se do sebe, k nemateriálním hodnotám, navrátit se k dodržování lidských, ale i zvířecích práv. Nakonec to všechno jsou témata relevantní nejen v módě.

A co až bude kožešina opět IN? Nepropadat pokrytectví. Nás život se skládá z mnoha zbytečností a marnivostí a kožešina, poněvadž už nám neslouží k rituálům a je jen společenským stratifikátorem, je jednou z nich. Nosíme kožené boty a tašky, nakupujeme v konfekčních řetězcích, řídíme auta, voláme z mobilních telefonů… Pro drtivou většinu lidí představují tyto položky každodenní život, utrpení však za nimi nevidíme, nebo vidět nechceme. Tak proč strhávat hysterii jen okolo kožešin.