Úplné zatmění Klause Nomiho

Klaus Nomi

Klaun budoucnosti! Marťan roku! Zpívající mutant! Novináři se jeho za jeho života předháněli ve slovíčkových etudách, aby postihli tuto ojedinělou a bizarní postavu hudby 80. let. Ale nespletli by se, kdyby použili jen slovo „vizionář“. Jím totiž Klaus Nomi bezesporu byl.

Jak on sám říkal: „I came from the outer space to save the human race.“ Klaus z mimozemské rasy Nomiů se na planetě Zemi objevil už na počátku sedmdesátých let. Spatřen býval v New Yorku, na jeho klubové scéně, a ačkoli byl vetřelcem, zpíval jako diva. Se zjevem i vystupováním futuristického kabaretiéra totiž přidával do svých vystoupení ještě další dávku perverznosti tím, že rockové písničky vyzpívával operním falsetem a playlisty svých alb i koncertů prokládal áriemi.

Klaus Sperber, jak se Nomi jmenoval občanským jménem, totiž obdivoval krále rock’n’rollu Elvise Presleyho, ale i operní pěvkyni Marii Callas. „Nebylo pro mě těžké skloubit klasickou hudbu s rockem a popem. Od klasiky jsem se snažil utíkal, protože měla příliš pravidel a nařízení, ale nakonec jsem zjistil, že rock je stejně tak konzervativní,“ říká v jedné z mála dochovaných dobových audiovizuálních nahrávek Nomi. Hudebního vzdělání se mu ale dostalo až v New Yorku, kam se přestěhoval ze západního Berlína. Tam, rodilý bavorák, zpíval po gay diskotách, ale až New York a jeho tehdejší otevřená umělecká scéna sedmdesátých let tomuto německému podivínovi s make-upem připomínajícím kabuki a bauhausově vytvarovanými vlasy začala věnovat pozornost.

Stejně jako všem ostatním undergroundovým umělcům se i Nomimu staly domovem kluby. „Jsem ideální videostar!“ prohlašoval o sobě ještě dlouho před vznikem MTV, publikum ho ale oceňovalo i bez televize. Společně s dalšími umělci pořádal vystoupení v duchu New Wave, objevoval se v camp produkcích klasických oper. Oblečen v na kost přiléhavém kosmickém obleku zpíval árii Mon cœur s’ouvre à ta voix ze Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila. Díky tomuto číslu v jednom z do Vaudville stylizovaných performance si ho všiml skladatel a producent Kristian Hoffman, který pro Nomiho zformoval kapelu a napsal několik písní.

Alba stihl za svého života Klaus Nomi vydat pouze dvě – první v roce 1981 a druhé o rok později. Na obalu svého debutu je vyobrazen ve svém nejslavnějším kostýmu, ve velkém latexovém body připomínající smoking. Při performances k němu na pódiu nosil ještě space-age minisukni, punčochy a boty na klínku, nebo vystupoval v barokních šatech – to když zpíval The Cold Song z Purcellovy opery o Králi Artušovi i značně sexuálně uvolněnou You Don’t Own Me.

Ačkoli však na Zemi přišel s posláním zachránit lidstvo, sám sebe zachránit nedokázal. Byl totiž jedním z prvních umělců, kteří na počátku osmdesátých let zemřeli na AIDS. Toto černé desetiletí přikryté pod zástěrou blýskavých textilií snad nejlépe vystihuje jeho nejznámější single Total Eclipse – a v jaký jiný den si ho připomenout než ten, kdy nastalo zatmění slunce.

Zatmění slunce bylo truchlivou dobovou metaforou, kterou Klaus Nomi pronášel v bezchybném kostýmu, s tlustou vrstvou make-upu na tváři a v promyšleném vystoupení. V tom tkvěla i přitažlivost jeho postavy. Ačkoli se totiž samozřejmě jednalo o zcela umělý a vykonstruovaný charakter, jeho zjev, jeho umění, jeho performance, i jeho vize byly naprosto skutečné.