Absolutní svoboda Denisy Nové

Denisa_portret

2730-v-odevni-designer-roku

Na posledním Prague Fashion Weekendu představila Denisa Nová kolekci solitérů. Jak symbolické, ona sama totiž na české módní scéně působí jako solitér. S titulem Výtvarníka sezony ze Styl a Kabo ji do svého studia svého času odmítla přijmout Helena Krbcová a možná to bylo dobře. Denisa se díky tomu oddělila od svých kolegů, kteří se začali zabývat podle ní nesmyslnou střihovou exhibicí. Ona sama začala oděv vnímat jako interpretační rámec, spíš než jako bezbřehou studnici několika variant nepraktické formy. Dnes je z ní díky tomu jedna z nejzáhadnějších, ale také nejúspěšnějších českých módních návrhářek.

S kolekcí solitérů jste přišla ve chvíli, kdy se české prostředí soustředí na mnohdy uměle nastavenou produkci. Proč?

Těch důvodů je víc. Já potřebuji absolutní svobodu. Rozumím módnímu systému, ale zároveň jako člověk potřebuji svobodný způsob práce. Nechci se rozhodovat, kdy a jak musím prezentovat svoje modely, nechci se podřizovat žádné instituci, to už jsem si ujasnila dávno. Jestli mě má ta práce bavit, což se na těch kolekcích vždy podepisuje, musím cítit, že chci svou práci dělat. Mně je vlastně jakýkoli byznys i docela jedno. Mám dva butiky, jeden v Praze a jeden v Brně, ale jejich účel není primárně vydělávat. Já zkrátka jen toužila mít vlastní prostor, kde bych své modely prezentovala v patřičném kontextu – můj styl, můj pohled vnímání oděvu.

Každý návrhář s něčím tak trochu bojuje, ať už to je výsledný tvar nebo struktura oděvu. S čím nejčastěji bojujete vy? 

Já se poslední roky snažím skládat střípky prožitého za uplynulý půlrok. Takže v každé kolekci jsou to ti lidé, které potkám, ta místa, která navštívím a podobně. Je v nich všechno včetně svádění na různých úrovních a v mnoha polohách ženství. Ale snažím se být také vnímavá k tomu, co se děje kolem mě, a to i ke společenskému a politickému dění. V poslední době mám pocit, že jenom takhle mohou být věci upřímné. Někdy mám chuť být úplně potichu a někdy mám zas chuť píchnout do vosího hnízda. Někdy to je zas vydechnutí. V poslední kolekci se jednalo o takové zamyšlení.

Ty perziány sváděly k přehodnocování toho, co je luxusní…

Ano, já luxus miluji, ale ten původní, krásný. A ty kabáty jsou krásné a zároveň nechutné, protože je v nich určitá brutalita. Já jsem si jeden starý perzián koupila v Antverpách před dvěma lety. Dva roky jsem ho nosila a sledovala reakce lidí. A nosila jsem ho strašně ráda a nestyděla jsem za to. Připadala jsem si v něm hezky, krásně. A i ta myšlenka použít v kolekci staré kožichy, přešít je, zdědit je po někom, mi přišla krásná. Vydala jsem se do Bruselu a tam hledala po malých vintage shopech a na tržištích. Našla jsem i dílnu, kde jsme je kompletně zrestaurovali a přešili a vyloupli z nich současnost.

To musí být zajímavá zkušenost!

Byl to můj první zážitek s restaurováním kožešin. Je to bedlivá, ruční a precizní řemeslná práce, mnohdy jsme z jednoho zdravého kusu nahrazovali místa v poškozených částech ostatních kožešin.

S kolekcí se prý také přesouváte do New Yorku?

Ano, v dubnu na týdenní výstavu a přehlídku, která se koná v rámci 3D Print Show, kde vystavují umělci a sochaři volně se zabývající 3D tiskem. Přihlásila nás tam sochařka Helena Lukášová, která stojí za designem šperků. Dělala pro mě i masky do jarní kolekce.

Ty masky byly hodně diskutované. Našli se i tací, co je považovali za plagiát z přehlídek posledních let, především značky Martina Margiely.

K tomu musím říct, že kdybych já někde něco i jen trochu kopírovala, tak už bych to snad ani nebyla schopna dokončit. Jsem samozřejmě velký fanoušek jeho tvorby, ale v tomto případě mi to přijde jako generalizování, protože jej všichni za poslední léta znají právě jen přes ty masky. A masky mají v oděvech takovou tradici, že bych mohla jen jmenovat.

Jak vůbec vidíte své postavení v rámci české módní scény?

Musím se přiznat, že mi je odporná střihová exhibice, která je v Česku velmi častá. Mě tohle myšlení přijde neaktuální. V roce 2015 je to velmi zpátečnické. Proč máte na sobě bílé tričko a ne nějaký vytvarovaný model? Proč neexhibujete nějakou stříbrnou kreací? Evidentně vás to ve vašem šatníku nezajímá a mě také ne. V dnešní době se spíš nacházejí cesty přes vnitřní identitu oděvu. Já třeba střihy nechávám úplně základní, jen možná někde něco posunu, a tím se vše zbortí, nebo naopak vznikne nový rozměr. Někde uberu, někde zmenším, ale není to ta prvotní, až studentská exhibice. Snažím se být trochu důmyslnější, něco někde nastřihnout, naznačit. Ale abych si kreativitu kompenzovala nějakými velkými formami? Já tak oděv ani nevnímám. Forma je přežitá.

Co pro vás znamená oděv?

Odpovím trochu jinak. Učím na fakultě v Liberci jeden teoretický kurz a zjistila jsem, že si stále pokládám jednu otázku, na kterou mě v průběhu studia nikdo nenavedl, a to sice jaký oděv dělat. Na to se snažím přijít já jako návrhář a odpovědi hledám i se studenty. Jaký bude oděv v roce 2015? Jaká je žena v tomto období? Co vlastně budeme chtít nosit a proč? Co je pro mě krásné a co nechci dělat? Je to tedy pořád hledání a neustálá definice. Takže když vytvářím kolekci, vždy si tyto otázky pokládám a zodpovídám.

Kdy nastává ten moment, kdy víte, že je oděv hotový?

Už když přicházím k tvorbě daného modelu, tak musí být jasně hotový v mé hlavě. Já si mnohdy ani neskicuji, potřebuji dát průchod materiálu. A místo kreslení si chodím raději zaplavat.

Takže nepřipouštíte náhodu?

Ano – svým způsobem. Ale učím se lehkosti. Mám ráda věci pod kontrolou, a čím jsem starší, tím víc se snažím věci nechat plynout.

Za svou módní tvorbu jste byla oceněna Akademií designu České republiky, ale i dalšími prestižními institucemi. Co je ale pro vás ten největší úspěch?

Já to mám úplně jasný. Největší úspěch jsou pro mě ty věci, co běhají po ulici a visí v šatnících a spojily se nakonec s tělem a žijí svým životem po celém světě. Já prostě oblékám lidi, to mě na té práci nejvíc baví, jinak bych to nedělala.