Výrobní linka Jana Čapka

Jan Čapek a jeho trofej: za Bulíky pro Fatru Napajedla získal designér cenu Czech Grand Design

Designér Jan Čapek má povědomou tvář. Skutečně povědomou! Co se ale skrývá za jeho širokým úsměvem? Proč jako jeho kolegové nedělá “umčo”? A nepřipadá si vedle nich jako komerční postavička? Krátký rozhovor o tom, co jste o Honzovi chtěli vědět, ale zatím vás nenapadlo se na to zeptat.

Věnujete se především sériově vyráběnému designu, v roce 2009 jste však také představil model vázy Pin-Up. Jak vám sedí poloha artdesignu? V Čechách je navíc v poslední době populární navazovat na tradice a vytvářet umělecky stylizované sklo a porcelán…

V poslední době ten trend skutečně sílí. A ty produkty vypadají hezky, jsou hezky nafocené a odrážejí to, co se v Česku většinou dělá. On je rozdíl vytvořit svítidlo či vázu a vytvořit něco daleko komplikovanějšího. A já každou zakázku od klienta beru jako jistý druh výzvy. Navíc je také přirozené, že když klient platí, jdou autorské ambice trochu stranou. Ale mám v šuplíku spoustu projektů.

Nechtěl byste se jim do budoucna věnovat více? Necítíte se vedle svých kolegů jako komerční postavička?

Já mám za to, že výroba je nesmírně důležitá. Když jsem působil v Itálii u Electroluxu, tak mě tam na severu fascinovala jedna věc. Když přejíždíte mezi obcemi, silnici lemují megakolosy, obchodní centra, výrobní haly a ústředí těch nejprestižnějších italských designových značek. Proč? Protože generují tisíce produktů týdně a všechny exportují. Myslím si, že vztah designér, silný výrobce a export je klíčový pro to, aby se daný národní design proslavil. Tím, že dělám to, co dělám, se stávám součástí podobného procesu, který je podle mě velmi důležitý.

Přitahují vás vůbec materiály sklo a porcelán? S porcelánem jste začínal a někde jsem si vyčetl, že lisované sklo dokonce sbíráte.

Ano a mám mnoho nápadů. Nakonec ta Pin-Up váza byla takový odpočinek, ale nejdřív musí člověk také trochu pracovat! Sklo jsem ze začátku sbíral s ohromným nadšením, jenže pak jsem zjistil, že ty věci, díky sériové výrobě, nejsou zas až tak cenné, tak teď nakupuji zhruba jen pár věcí do roka.

Sám přiznáváte, že design láhve pro Mattoni se vám stal osudným a že po jeho představení se spolupráce s Mattonkou prodloužila na pět let. Jak se dnes retrospektivně s nálepkou kluka, co udělal láhve, vypořádáváte?

Člověk si vždycky přeje to, co nemá. Jako pozitivní stránku této věci vidím fakt, že když se něčemu dlouho věnujete, jste schopen generovat různé množství nápadů, a pak už jen čekat na vhodnou příležitost, kdy je použít. Například u Aquily se jeden z dekorů sestával z takových puntíků zaoblených dovnitř a přitom se jednalo o perlivou vodu, takže natlakovanou láhev, a já si na tom vyzkoušel, jak to v takových podmínkách funguje. A pak když jsem dělal láhev pro Kofolu s pyramidkama tak jsem tam tento princip ještě umocnil a to bych bez předešlých zkušeností nemohl. Takže to má svůj rub i líc.

Čím se vlastně většinou necháváte inspirovat? Splňovat kritéria komerční zakázky a zároveň zachovat tvůrčí identitu většinou bývá pro designéry oříšek.

Já rád do věcí skrývám významy, ale samozřejmě záleží na okolnostech. Jednou jsem se například nechal inspirovat i trashmetalem.

Gumový pes Bulík pro Fatru Napajedla i sado-maso láhev Kofoly až jakoby skrývaly erotický podtext…

No, někdy to je tak, že je zadání jako služba značce a člověk moc experimentovat nemůže. A někdy tam zas může snadno vmíchat nějaké skryté významy. Například u té Kofoly. Zadání bylo outdoor, takže v rámci návrhu jsem ty pyramidky skryl za symbol hor a pohoří, ale já tam spíš viděl ty bičíky. Je to vždy o komunikaci s klientem.

Máte nějaký vysněný job?

Já miluju výzvy, takže ten vysněný by určitě byl ten nejkomplikovanější.