Dior Homme S/S 2016

Dior Homme Spring Summer 2016 Fashion show in Paris

Je zajímavé sledovat, kolika různými faktory může být omezována, nebo naopak prohlubována lidská představivost. Při tvorbě módní kolekce, která by měla být komerčně úspěšná, ale zároveň si ponechat svou tvůrčí svébytnost, je navíc tato vzácná ingredience determinována kontinuitou a jakýmsi optimalizovanými produkčními podmínkami.

Ve studiích Dior Homme je bičem sezónních kolekcí právě ona kontinuita. I přes její zátěž si však s každou sezónou dokáže Kris Van Assche bravurně poradit. Jeho vlastní představivost a představivost jeho týmu dala v posledních několika sezónách život výrazným, trochu bizarním, ale vcelku vtipným a neotřelým nápadům. Ať už jsme se tedy stali svědky přepisování textů na plátno bílých košil či lisování květin na večerní smokingy – vždy se jednalo o něco navazujícího, ale zároveň originálního a v celkovém pojetí dech beroucího. Co se ale stane, když pro jednou výrazný nápad chybí a na mole se projde jen perfektní kolekce?

Kris Van Assche to s lidmi umí. Když přijedete k hale tenisového klubu na Porte de Saint Cloud a otevřete obálku s vaším jménem, vždy na vás zprvu zkouší omamná hesla natištěná na graficky vyzývavě zpracované pozvánce. Další trik pak návštěvník přehlídky okusí přímo při vstupu do haly. Scéna, někdy jednoduchá, jindy zas sestavená ze zrcadlových bludišť či květinových záhonů, vždy dokonale vyjadřuje jakousi soustředěnost a zároveň i rozptylující poetiku. A pak přichází přehlídka samotná. Trvá bezmála deset minut a s každým dalším lookem si člověk v hlavě říká: „Aha, takže ještě takhle.“ Je to přirozená úvaha při sledování anatomie rozpracování oněch nápadů. Jenže tentokráte tato úvaha při sledování na sebe nenavazujících modelů úplně chyběla. Hledání pojícího prvku ztraceného v záplavě bílých růží bylo marné.

Silueta podpořená rozšířeným tvarem nohavic, pro letní sezónu 2016 tolik příznačných, okusila prvky kamufláže, jakési zahradní elegance a moderní záchvatu barev. Nesourodý mix však v dramaturgii přehlídky pozbýval i estetickou neotřelost, která by mohla alespoň na chvíli odvést pozornost od zdánlivě nepřipraveného konceptu. Po bližším prostudování to však bylo dokonalé vyobrazení pařížského kýče devadesátých let, co divákům nedalo nad kolekcí úplně zanevřít.

Něco z Gaultierovy exhibice, Margielovy recyklace prvků, něco tak trochu nového, půjčeného, starého, ošklivého i hezkého. Oranžová střídající vyšívané růže a maskáčovina spolu s tradiční kostkou – spojením několika prvků mužského oblékání vytvořil Kris nedokonale dokonalou souhru představující postmoderní mix, kdy už jasně nelze rozeznat jakému účelu oděv vlastně slouží.