Všechny budoucnosti světa

Jiří David, Bienále 2015

Podívejte se do novin, pusťte si televizi. Co se dozvíte? Záplavy uprchlíků, ekonomická krize, rusko-ukrajinský konflikt, Islámský stát, vojenské přehlídky… Svět jako by rázem přestal být k žití. Letošní ročník benátského Bienále s titulem „All The World’s Futures“ přesto na této nepříjemné realitě postavil svou existenci. Jak už ale název „Všechny budoucnosti světa“ napovídá, díla moderní, postmoderní i současné scény sice mohou komentovat naši dobu, ve svém důsledku ale poukazují na nekonečnou množinu různých směrů. Poněvadž stejně jako v televizi, v novinách nebo na internetu, i na letošním Bienále můžeme na svět zítřka hledět jen skrz malou – a navíc ještě vybranou – část minulosti a přítomnosti.

Arsenale je už tradičním centrem dění benátského Bienále a právě v jeho prostorách se rozprostírá největší část letošní hlavní expozice. Bývalá loděnice a muniční sklad z dvanáctého století působí jako bludiště, v němž se v každé chodbě rozprostírají díla od autorů notoricky známých i zcela nových. Už při vstupu do hlavní síně však je zřejmé, v jakém duchu se výstava ponese. Ačkoli se Bienále letos točí okolo světu zítřka, výběr děl nevykresluje lidstvo v nejpěknějších konturách a nedává mu do budoucna moc velké naděje. Hlavní expozice je totiž tentokrát až nezvykle politicky angažovaná, a tím pádem i velmi ponurá a pesimistická. Jak trefně napsal redaktor deníku The Guardian, letošní Bienále by se klidně mohlo přejmenovat na „All The World’s Wounds“ – Všechny rány světa.

Za sto dvacet let Bienále se politika stala jeho ústředním motivem jen v roce 1974, kdy se generál Pinochet násilným převratem chopil moci v Chile. Letošní poloha je tak pro výstavu velice nezvyklá a fakt, že Bienále nemá s podobně laděnými výstavami čerstvější zkušenost, se podepisuje na vyznění jednotlivých děl, která vedle sebe v těsné blízkosti začnou po chvíli působit až příliš doslovně: motorové pily visící ze stropu jako by byly najednou vizionářsky bezzubé, neony problikávající do tmy slova jako „WAR“ a „HATE“ jako by nikdy nepřekročily svůj stín.

Letošní hlavní expozice tak návštěvníkům zprostředkovává pohled umění na současný stav věcí ve světě a na jejich možné rozuzlení, na druhou stranu ale poukazuje i na současný stav uvnitř umění a na jeho problematický vztah s politikou. Má umělecké dílo smysl, když je ho možné interpretovat jen jedním, předem daným způsobem? Největším zážitkem letošního ročníku tak nejsou vizuálně silné exponáty, ale na první pohled nenápadná díla, která na nic přímo neupozorňují, ale nechají člověka vydechnout a přemýšlet – ať už pohledem na skoro nehybnou přírodní scenérii nebo na fotografie vytržené z rodinného alba.

Největším deficitem letošního Bienále je ale skutečnost, že naprosto opomíjí fakt, že krom monstrozit se ve světě dějí i jiné věci: lidé se milují, vytvářejí krásné věci, obracejí se k přírodě. Podle Bienále všechny budoucnosti světa ústí v jeho konec, ten ale ještě nečeká za rohem.