“Na světě existuje jen málo nových nápadů v designu slunečních brýlí. Proto jeden z nich rozšiřujeme,” chlubí se značka brýlí PQ. Má proč, spolu s izraelským designérem Ronem Aradem totiž posouvá obzory 3D tisku.

Mnohým z vás tedy jiý došlo, že pokud jde o “tři dé” a nový design brýlí, půjde o první kolekci 3D vytištěných brýlí. Ano, jarní kolekce značky PQ se pyšní nejen podpisem slavného designéra, ale také otiskem populární technologie – obroučky z jarní kolekce jsou tisknuty v jediném celistvém kusu polyamidového vlákna.

V kolekci je hmatatelná inspirace retro designem slunečních brýlí a její hravé barevné kombinace jsou esteticky nadmíru přitažlivé. Některé z obrub těchto brýlí jsou navíc nastavitelné, čímž vzniká prostor ke kreativitě, a flexibilitě rámů napomáhá také žebrování, které umožňuje komfortní nošení. Aradovi se tak podařilo technologickou a estetickou stránku projektu spojit ve fungující celek. Ostatně není to jeho první zakázka pro brand PQ Arad již dříve pro značku navrhl kolekci optických a slunečních brýlí A-Frame a Corbs.

Tvary a styly brýlí však tentokráte dostaly název podle stanic metra v Londýně. Modely tak nesou jména jako Old Street a Kentish Town. Tato nostalgická kolekce však není první svého druhu – značka PQ s revolučním nápadem přišla už v roce 2012, kdy vyprodukovala naprosto univerzální a unisexovou edici. Onou lichotivou skutečností této jarní je však fakt, že je orientovaná především na muže. Přísluší tedy obzory 3D tisku především nám?

Příspěvek Třidéčko pro muže pochází z MAUDhomme

Britský návrhář Richard Nicoll přemýšlí. Přemýšlí o módě, která bojuje s časem, přemýšlí tedy spíše o oděvu… Respektive oděvu, který bojuje proti módě, přesněji proti své módní stránce. A proto navzdory módní vrtkavosti vydává něco, co považuje za normální, tedy kolekci „nemódních“ a nadčasových modelů. Vydává kolekci, která není určená k tomu, abychom ji po půl roce vyměnili za novou, ale abychom ji nosili, kolekci s příznačným názvem Normal. Charakterizuje jí řemeslná přesnost, smysl pro detail a podle vlastních slov autora „ta správná barva a správný střih“.

Nicoll se pro vytvoření kolekce rozhodl po letech sezónní proměnlivosti, která jej údajně vyčerpává. „Chtěl jsem lidem nabídnout něco skutečného,“ říká britský minimalista, jenž tak vytvořil anonymní luxusní edici, která ctí zásady intimního oděvu.

Ten se pod taktovkou Richarda Nicolla znovu stává předmětem osobní volby a ne vývozním artiklem masového módního vědomí. Kolekce je z části unisexová a je bohatá na základní kousky s chladnou barevnou paletou a lineárními střihy. Nicoll tak z bio materiálů vytvořil jemné košile, koženkové bundy, cardigany, bombery a volné kalhoty. Vše pak poskládal do normálního celku a vytvořil normální normu, jejíž sílou bojuje proti mondénnosti módních fanatiků.

Příspěvek Normální hadry od Richarda Nicolla pochází z MAUDhomme

Vše to začalo v druhé polovině 90. let. Rok 1996 datuje krom dalších událostí i vznik první ze série šesti různých vůní, které pod svým jménem postupně vydával japonský návrhář Yohji Yamamoto. Čtyři byly určené ženám, dvě z nich – Yohji Homme (1999) a Yohji Yamamoto Homme (2004) – pak mužům. Stejně jako z Yamamotovy oděvní tvorby a návrháře samotného, se i těchto šest esencí přeměnilo v okamžitý kult – jejich otci totiž byly ty nejpreciznější nosy parfumářského odvětví, cena závratná a limitovanost nákladu nedostižná. (A to až do takové míry, že se v polovině minulého desetiletí zastavila jejich produkce úplně.)

Stejně jako mnoho vůní pocházejících z Japonska, byla i Yohji Homme jen těžce charakterizovatelnou a uchopitelnou. Otevírala se v tónech maximální svěžesti, ale rychle nechala na povrch vyplynout akcenty směsi anýzu a lékořice, jejichž sílu podporovaly náznaky kávy a rumu. Vše se ale odehrávalo v perfektní harmonii až stoické nálady, a Yohji Homme tak bezezbytku reprezentovala filosofii celé Yamamotovy tvorby. Není tak překvapením, že z celé šestice to byla právě, jež se stala tou nejvýznamnější, s největším přesahem a vlivem na mnoho parfémů, které přišly po ní.

Jean Michel Duriez, autor vůně, tehdy nabídl mužům jeden z nejluxusnějších parfémů vůbec, jen aby vůni nakonec skolily finanční problémy Yohjiho věřitelů. Jenže rok 2013 je rokem nejednoho návratu a i když se říká, že dvakrát do stejné vody nevstoupíš, v případě Yohji Homme by to byla nenapravitelná ztráta. Už v červnu se totiž tento parfém vrátí do prestižních obchodů ve Velké Británii, Francii, Německu, Japonsku, na Ukrajině, v Rusku a samozřejmě také do butiků Yohjiho Yamamota.

Návrat nepolapitelné a stále zatím nedostupné vůně z archívů zpět k pyšným nositelům předznamenává i nový snímek s Tonym Wardem, který na vizuálu parfému nahrazuje zahloubaného psíka v parku z roku 1999. To by však měla být jediná změna oproti původnímu vydání parfému, což je jedině správné a logické – proč totiž měnit něco, co je dokonalé samo o sobě?

Příspěvek Yohji Homme pochází z MAUDhomme

263 tisíc korun českých – přesně tolik má stát realizace projektu úpravy interiéru čekárny a chodby Neurologické kliniky motolské nemocnice v Praze. V době ekonomických škrtů však chybí finance na jakékoli zpříjemnění klinického prostředí nemocnice a peněžní dávky jsou určeny primárně na stabilizaci chodu každého oddělení.

Kde však peníze nejsou, mohou být – stačí, když se do celé věci vloží iniciativa Design Help a uspořádá veřejnou dražbu vybraného katalogu designérských předmětů od předních českých a slovenských tvůrců.

Aukce proběhne již ve středu 22. května od 20:30 v renovovaných prostorách pražského kina Aero. Jednotlivé předměty do aukce věnovali sami návrháři, mezi kterými jsou kupříkladu Zdeněk Vacek a Daniel Pošta (Zorya), Jiří Pelcl, Olgoj Chorchoj, Aleš Loch, studio OKOLO (výherci ceny Nejlepší grafický design na letošním Czech Grand Design) návrhářka Hana Zárubová, galerie Křehký a spousta dalších včetně sedmi vybraných designérů a značek, které se nechali přímo inspirovat tématem neurologie a zpracovali ho do unikátních předmětů, představených už na Designbloku 2012.

Dohromady půjde do dražby přes padesát předmětů, jejichž ceny se pohybují v relaci od pár set korun až po desetitisíce. Celá akce je samozřejmě zcela otevřena veřejnosti.

(Katalog si můžete stáhnout na této stránce.)

Příspěvek Design pro Motol pochází z MAUDhomme

Dílo Andyho Warhola můžete na oblečení potkat snad v každém konfekčním řetězci; ale proti tomu nic, vždyť on sám doporučoval, aby si lidé místo obrazů věšeli na zdi oblečení, tak proč by jeho plakáty zas nemohl člověk nosit na sobě. Móda obyčejných triček s jednoduše natištěným „warholovským“ tématem je však už pryč a ke slovu se dostávají návrháři, kteří chtějí oblečení s Andym udělat opět módně – a tak si ho přetvářejí dle libosti. Své si k tématu nyní říká i značka Comme des Garçons Rei Kawakubo.

Přesně ve chvíli, kdy je to pravé počasí na tričko, kraťasy a conversky, přichází japonský brand se zvláštní unisexovou edicí, která má takový letní urban outfit ozvláštnit designem, vzniklým rovnou dvěma velkými osobnostmi. Řada se skládá z několika triček, párů obuvi a doplňků s Warholovými Self-Portraits (1986), Flowers (1964-65) a Cow Wallpaper(1966), jenže Comme des Garçons je překládá striktně podle svých představ: návrháři natiskli krávu na povrch batohu v šachovnicovém vzoru, na nějž pro jistotu nanesli ještě černá, jakoby kaleidoskopická okýnka, Warholova tvář zase poznala, co to je „známka punku“, když mu obličej překryli charakteristickými puntíky, a nakonec ani Andyho slavné květy nezůstaly neposkvrněny estetikou japonského maison.

Poté, co Comme des Garçons v roce 2011 přeformulovali vlastním jazykem jiného pop-artistu, Keitha Haringa, a tím nadobro znemožnili jakékoli pokusy o další „znesvěcení“ jeho díla, postupují stejně i u Andyho Warhola – všechny ostatní verze Warholových printů se po této krátké kolekci zdají zkrátka příliš obyčejné. Už jen díky tomu, že vám cesta k ní nezabere jen pár stanic metra – za kolekcí Andyho Warhola pro Comme des Garçons (nebo snad obráceně?) budete muset až do Paříže, New Yorku, Bangkoku, Soulu, Manilly, Hongkongu nebo Pekingu.

Příspěvek Do puntíku předělaný Warhol pochází z MAUDhomme

Jack McCollough a Lazaro Hernandez, známější pod společným jménem Proenza Schouler, jsou zjevením současné americké módní scény. Jen několik mladých amerických designérů totiž dokáže do hezkého oblečení vložit i design a módní kontext – dvě složky, které americký fashion industry často postrádá – takovým způsobem jako oni. Snad jen škoda, že Jack a Lazaro tvoří sezónní kolekce své značky výhradně pro ženy. Vylučuje to však, aby je muži nosili? Nejspíš ne. Indie androgynní rockeři se totiž nikdy neohlíželi na pohlavní příslušnost oblečení, čímž často psali krom hudební historie i tu módní. A mladá americká klučičí kapela Deerhunter pokračuje v tomto trendu, když si na poslední propagační snímky ke svému novému albu „Monomania“ oblékla kousky právě od Proenza Schouler – z podzimní dámské kolekce 2013.

Když jsem to oblečení viděl, byl jsem okamžitě zasažen tím, jak zapadalo co jistého estetického vědomí, které jsem se snažil projevit na nové desce. – Bredford Cox

Série fotek vznikla díky oboustranné náklonosti Bradforda Coxe, frontmana kapely, a bubeníka Mosese k chlapcům z Proenzy. Vždy prý byli jejich velkými fanoušky, až ale kolekce A/W 2013 je zaujala natolik, že si ji museli vzít na sebe. A není se čemu divit, řadě plné afrických odkazů, primitivismu a kmenových tradičních technik na moderních siluetách je vpravdě nesnadné nepodlehnout.

„Bradford nám poslal jednu z prvních kopií Monomanie a můžu říct, že teď neposloucháme skoro nic jiného,“ přiznal se Lazaro Hernandez, který vzápětí jmenoval kluky z Deerhunter oficiálními tvářemi kolekce.

Příspěvek Muži v Proenza Schouler pochází z MAUDhomme

Donatella Versace a britský návrhář J.W.Anderson mají jednu společnou vlastnost: nepopiratelný sklon k estetickému kýči, z něhož se však dokážou, snad zázrakem, nebo silou osobnosti?, povětšinou vymanit. Možná jim jejich časté výstřelky promíjíme jen kvůli tomu, co vlastně jejich jména znamenají. Co se tedy pak vlastně očekávalo od jejich společné práce pro Versus Versace? Výsledek vypadá, jako kdyby do sebe demonstrativně narazila dvě těžká vesmírná tělesa, jejichž společná gravitace má přitáhnout k restartovanému Versus oči celého vesmíru.

U každé spolupráce dvou návrhářů/značek už ze začátku vyvstává jedna zásadní otázka: jak spojit dvě (často protichůdné) vize? J.W.Anderson na tento problém šel u své první kolekce Versus asi tím nejlehčím způsobem: vzal dva archívy – svůj, pokud se dá mluvit díky jeho mládí o archívu, a Versus – a spojil je dohromady.

Anderson měl vždy tendenci převádět dámský oděv na muže a pánská část jeho kolekce pro Versus je tak (doslova) nepohlavním hybridem, z něhož, a to více jak z Donatelliny vlastní řady, čpí komerční vypočítavost spíše než snaha vytvořit společnou prací něco nového. První Versus Versace by J.W.Anderson je totiž čistým spojením Andersonových forem posledních kolekcí s odkazem na minulé edice Versus.

Spoustu střihů přenesl J.W. ze své vlastní kolekce podzim/zima 2013. Ta díky své povaze vyvolala vášnivé diskuse, ale působila v kontextu londýnského fashion weeku jako příjemné osvěžení a snad i možný další vývoj pánského oděvu. Jenže tímto krokem (použitím stejných nápadů) Jonathan svoji ideu v podstatě redukoval na obyčejný artikl se vzorem či referencí na původní Versus na povrchu. Celý tento proces pak nešťastně zakončilo použití stejné krajky z Andersonovy pánské kolekce jaro/léto 2013 na zádech některý svršků pro muže.

První Jonathanova kolekce pro Versus Versace tak na jedné straně splnila to, co měla: Donatella Versace se spojila s J.W.Andersonem. Jenže způsob tohoto provedení není příliš šťastný – z kolaborací má vzniknout něco nového, něco předtím nevídaného. Tento první pokus je však jen přehlídkou recyklovaného materiálů.

Tato řada ještě odhalila jednu skutečnost, a to sice, že tvorba J.W.Andersona pro muže je sice v lecčems inovativní, nebo snad revoluční, ale vpravdě sezónní a nelze ji opakovat více než jednou.

(Fotografie: Getty Images)

Příspěvek Versus Versace by J.W.Anderson pochází z MAUDhomme

Portfolio bývalých studentů prestižní londýnské umělecké školy College Saint Martins by nemohlo být zajímavější. Vyšli z ní Gareth Pugh, John Galliano, Hussein Chalayan, Alexander McQueen nebo kupříkladu i Riccardo Tisci, a to je jen malý výčet z módních designérů. Ti všichni dnes osobně, nebo v zastoupení vytvářejí oděvní dějiny, ale i ti byli jednou studenty. Zatímco oni s tituly vycházeli ze staré budovy akademie, jejich následovníci – současní studenti – už si užívají nových prostor na Granary Square v blízkosti King’s Cross. A právě přesun do nového komplexu, nová kapitola v dějinách školy, byla prvotním impulzem, který stál za studentským internetovým projektem 1Granary.

Internetová stránka, jejíž jméno vychází z adresy nového komplexu Central Saint Martins, vznikla v prosinci 2011 a na jejím obsahu se podíleli všechna kreativní oddělení školy, která mají co dočinění s malířským uměním a designem všeho druhu. Vznikl tak naprosto ojedinělý portál, kde se střetávají a spolupracují podněty ze všech ateliérů vizuálního charakteru. Je přeci nasnadě, aby si začínající fotograf nejprve vycvičil svůj styl na tvorbě mladého studenta módy, který na snímcích pozná, jak jeho oděvy fungují i mimo prostory školy.

I v historii 1Granary se však nyní začíná psát nový příběh: po roce a půl svého působení se mu totiž po měsících příprav dostává i tištěné verze. Ta pokračuje v tradici internetového serveru, který funguje jako naprosto nezávislá platforma, jež díky svému charakteru spojuje nové talenty s těmi největšími jmény. V prvním čísle, které je omezeno jen na 1000 kopií, se na jeho dvou stech stranách setkávají minulí, současní i budoucí studenti CSM se šéfeditorkou módního manifestu LOVE Katie Grand, návrhářem Henrikem Vibskovem, a na jeho obsahu se podíleli i kupříkladu Glen Matlock, basák ze Sex Pistols, či scénograf Gary Card. Na světě je tak naprosto unikátní publikace, která zcela odpovídá kulturní atmosféře současného Londýna: NEW! NEW! NEW!

Příspěvek 1Granary: když studenti dělají časák pochází z MAUDhomme

Italské Benátky v červnu opět ochutnají další ročník uměleckého bienále! Už padesát pět let se tato prestižní umělecká přehlídka koná v městě kanálů a gondol, kam se letos se svým uměleckým projektem chystá i Louis Vuitton. Francouzská značka tu totiž při příležitosti 55. Benátského bienále – začíná už 1. června – otevře svůj nejnovější kulturní prostor.

Stejně jako ostatních pět již existujících Espaces Culturels v jiných částech světa – Paříž, Tokio, Hongkong, Tchaj-pej a Singapur – i toto centrum bude sloužit jako výstavní síň moderního umění a současně také jako pozvánka na originální a autentickou výpravu do středu tvůrčího dění. První výstava, která se v benátském kulturním prostoru uskuteční, ponese název Where Should Othello Go? a soustředit se bude na umělce Pompea Molmentiho a Tonyho Ourslera. Na jednom místě se tak setkají dva umělci ze zcela rozličných kulturních i historických kontextů.

Pompeo Molmenti patřil mezi nejvýznamnější benátské umělce 19. století. Patřil k zastáncům tehdejšího akademismu a mezi jeho nejslavnější plátna patří také to, kde Molmenti vyobrazuje smrt Shakespearova Othella. A právě mistrovské dílo Smrt Othellova se stalo středobodem výstavy, k jehož dramatické scéně bude naistalována audiovizuální expozice amerického umělce Tonyho Ourslera, nesoucí název Strawberry-Ecstasy-Green.

Tato juxtapozice inspiruje návštěvníka k úvaze o jiném vnímání díla, které se tak stává méně konvenčním, než jak se na první pohled jeví. Dokazuje totiž, jak umělec prostřednictvím barev vyjadřuje psychologické rysy a emoce, které mohou být nadčasové a překonávat směry i tendence. Životní příběh ústřední postavy celého narativu výstavy, Othella, totiž jako by byl stále poplatný naší době, což nakonec spojuje dvě rozdílná umělecká díla.

Příspěvek Kam by měl jít Othello? pochází z MAUDhomme

Svým stým vydáním dnes končí pouť MAUDhomme po pražských ulicích, na kterých jsme na českých mužích hledali něco, co je jen těžko postihnutelné a v Česku stále ještě málo vídané: fashion statement.

Styl ulice nebyl módní policií ani módním peklem, naopak – snažili jsme se vám jím zprostředkovat to nejlepší a nejinspirativnější od vás pro vás. Ne snad k okopírování, ale k zamyšlení se nad módou a stylem jako takovými.

Je však čas jít dál k novým projektům. 100. dílem tedy tento skoro tři roky dlouhý seriál končí – teď už je jen na vás, jak s ním dále naložíte, když budete každý den vyrážet na nejdelší módní molo světa: do ulic. Všechna vydání najdete na této stránce.

Váš MAUDhomme

P.S.: Neděláme Top 10, ale tato desítka rozhodně patří mezi naše nejoblíbenější…

Příspěvek Styl ulice #100 – The End pochází z MAUDhomme

Cesta z mola do obchodů je dlouhá a často trnitá. Své o tom ví každá menší i větší značka i samotní designéři; produkce některého kusu by se nepříjemně prodražila, odbyt není vždy jistý a i jedna špatně vykalkulovaná kolekce může brand položit.

Na začátku roku předvedl Kris Van Assche další sezónní kolekci Dior Homme, na podzim 2013. Co z ní však opravdu zbylo? Jak byla doplněna? Svět skutečné módy – té, která se dostane k zákazníkům – odhaluje nový videolookbook.

Krátký anonymní černobílý snímek s prostřihy na barevné, zřejmě inspirační materiály, odhaluje skrytá zákoutí kolekce, v níž se zničehonic objevila spousta kožených oděvů a celá nová edice pánských doplňků ze stejného materiálu. Co se však nezměnilo, je bezchybná pánská krejčovina v minimalistickém pojetí s důrazem na siluetu a kvalitní látky. Užijte si tak alespoň minutu opravdového Dior letošního podzimu.

Příspěvek Diorův podzim nově pochází z MAUDhomme

„Akulturace“ … Někdo ji považuje za skutečný termín, někdo zas za pseudosociologické vysvětlení globalizace. Ať už je však tento pojem relevantní, nebo ne, v pražských Karlin Studios mu věnovali výstavu s příznačným názvem ACCULTURATED.

Akulturace popisuje proces, během kterého jedinec adoptuje zvyky, které se liší od jeho vlastních. Typicky z důvodu přizpůsobení se standardům dominantnější kultury. Expozice Acculturated pak zkoumá tento fenomén v různých prostředích a situacích. Výstava tak netematizuje globalizaci, ale snaží se pídit po jejích kořenech, které podle některých odborníků tkví právě v akulturaci. Výstava tím pádem odhaluje zákoutí soukromé akulturace generace umělců, narozených na konci 80. a začátku 90. let 20. století. Skrze jejich tvorbu zkoumá nakolik byly jejich životy a kulturní návyky změněny.

V panelu se představí i jeden módní návrhář ruského původu, Gosha Rubchinskiy. Rubchinskiy je fotograf, módní návrhář a filmař. Svoji tvorbu zasvětil ulici a jejímu dogmatu skate, jehož polohy tematizuje jak na poli oděvu, tak filmu a fotografie. Na výstavě jsou zastoupena dvě jeho videa o životě skateboardové komunity, v nichž mimo jiné zobrazuje svoje vlastní modely. Na výstavě se však představí také mladá dokumentaristka Isabel Castro (se svým projektem „Crossing Over“ o mexických transsexuálech), videoumělec Hektor Oknoltus, který představí cyberinstalaci o náboženství a rodině, všestranná umělecká skupina Fakehead a fotograf Luis Artemio De Los Santos Garza.

Výstava odstartovala 7. května a v prostorách Karlin Studios ji můžete navštívit až do 2. června 2013.

Příspěvek Akulturace jako výklad díla pochází z MAUDhomme

„Mám za to, že muzika je to nejintimnější, co můžeme svým fanouškům nabídnout. Je tedy logické, že při takové investici chceme zůstat inkognito.“ Motto, nebo marketingový trik? Ať už na počátku jejich oficiální kariéry stál stud, či vypočítavost, tihle elektro „polobratři“ si to uměli spočítat. Kombinace dvou slov a název jednoho z nejúspěšnějších elektro uskupení – Daft Punk – totiž představuje naprosto vzorový příklad globálního kultu. Někteří pozorovatelé jejich hudby dokonce dělí historii elektro muziky do celků, které nesou jména alb známého dua. Pokud se tedy náš čas měří těmito tituly, vítejte v éře Random Access Memories.

Tak totiž zní název nového alba, na jehož release se Daft Punk chystá již tento pátek. Lze mluvit o revoluci v elektro hudbě, která se z navzorkovaných úryvků stává živou a jejíž polohu lze upravovat přirozenou manipulací s nestrojeným zvukem – to ano. Jenže každá revoluce potřebuje image a ta se pro Thomase Bangaltera a Guy-Manuela de Homem-Christo za posledních třináct let nijak nezměnila. Zdá se ale, že kluci z Daft Punk s ní umí pracovat, neboť, jak napovídá úvodní citát, ze svojí slabosti dokázali udělat přednost a dnes chce mít tyhle ikonické roboty každý.

„Mám za to, že muzika je to nejintimnější, co můžeme svým fanouškům nabídnout. Je tedy logické, že při takové investici chceme zůstat inkognito.“ – Thomas Bangalter

V helmách robotických mužů se poprvé ukázali v roce 1999, když vydali debutové album Homework. Oba tehdy situaci popsali vtipnou náhodou. „Nechtěli jsme se stát roboty. Byl to incident ve studiu. Pracovali jsme na samplu a přesně v 9:09 ráno 9. září 1999, to vybuchlo. Když se nám vrátilo vědomí, zjistili jsme, že jsme se stali roboty.“ Pokud nenosili masky, byli raději nahrazeni animací, nebo si nechali tváře digitálně zamaskovat. Existuje jen málo fotografií Daft Punk s odkrytými tvářemi – jednu nekvalitní lze vidět v bookletu alba Homework.

Autorem těchto robotických kostýmů je firma Tony Gardner’s Alterian, Inc., která letos pro Daft Punk vytvořila už desátý model robotích helem. A ty se teď ukázaly hned na několika místech najednou: před svůj fotoaparát je rovnou dvakrát pozval Hedi Slimane, který je vyfotil pro sezónní kampaň Saint Laurent Paris, ale i pro urban lifestylový britský magazín Dazed&Confused. Daft Punků se zachtělo také Carine Roitfeld, která je povolala na stránky svého CR Fashion Booku a mimo jiné se dostali také na obálku britského GQ a magazínu Obssesion. Kožené bundy vyměnili za flitrová saka a jedou na nové vlně popularity, která je snad ještě větší než ta poslední. Z drsných „týpků“ se stali „vážení pánové“, blyštivé efekty vyměnili za černočerné vizuály… vždyť už jim také táhne na padesát.

Jenže i to dokazuje, že se řadí nejen mezi mistrné hitmakery, ale také mistrné imagemakery. S propagací alba dokáží zacházet stejně bravurně jako se svou image. Vše vygradovalo právě dnes, kdy dvojice na iTunes umístila k poslechu celé album. A to prý skutečně hlásá změnu. Sice mu někteří už teď vytýkají nepřehlednost, ale jisté je, že tahle dvojice si s novým počinem dala závazek: chtějí nás znovu pobavit. A to se jim také daří.

Příspěvek Daft Punk kam se podíváš aneb jak se dělá image pochází z MAUDhomme

Náladu šedesátkového Detroitu ve svém lookbooku připomíná autonomní značka Levi’s Vintage Clothing.  Ta vznikla v roce 1999 pod vedením kreativní skupiny Levi’s XX, nezávisle na mateřské společnosti Levi‘s Strauss & Co.

Levi’s Vintage Clothing tak každý půlrok míří do svého archivu, z jehož zásob renovuje ikonické Levi’s modely, přičemž klade maximální důraz na autenticitu a kvalitu jednotlivých kusů oblečení . Pro sezónu podzim/zima 2013 se archiváři obrací do období temného města, v němž veřejná diskriminace nepovolovala legální setkávání bílých a černých hudebníků, což logicky vedlo k vývoji bohatého spektra rebelujících subkultur.

Ocitáme se tak v prostředí, kde vzniká hnutí Greaser, jež kontinuálně překládá stanovy původního rock‚n‘rollu do divokých šedesátek. Ocitáme se mezi příslušníky pyšné generace MOD, tedy dětí swingu, beatu, jamajského ska a všeobecně zaryté alternativy. Zkrátka na pokraji, kde se nosí flanelky a jakási stylová symbióza amerického kovboje a charismatického jazzmana.

Tematický lookbook pak vytahuje tuto kulturu z přítmí garážových klubů na světlo postmoderní reformulace. Co s ní však současné smyšlení udělá? A jak ji budeme nosit?

Příspěvek Detroit, podzemí a Levi’s pochází z MAUDhomme

Logo, značka, brand – rozeznává kvalitní od podřadného, exkluzivní od laciného a běžné od luxusního. Tedy alespoň tak se logo chová v naší hlavě. A právě pro svoji závažnost z hlediska marketingu i lidské psychiky je důležité ho stále inovovat. Se svojí troškou do mlýna v tomto směru přichází i rakouská značka zavazadel QWSTION, která se rozhodla, že zkrátka natištěné logo ji nestačí, a vytvořila sérii tašek-prototypů, na níž zkouší nový typografický experiment.

Za jeho provedením stojí designér Fabian Leuenberger ze studia EuropaType, kterého QWSTION požádalo o převedení loga značky do naprosto nové podoby. Leuenberger proto zredukoval všech sedm písmen do poloviční podoby, čímž mu z písmen zbyly jen jakési stavební fragmenty. Ty pak poskládal do mozaiky, kterou následně aplikoval na povrchy několika modelů tašek. Jenže naprosto jiným způsobem, než by se očekávalo: v této fázi procesu totiž do celého experimentu zapojil tým ještě švýcarskou textilní laboratoř DevelopmentNeverStops, která výsledné logo, připomínající ve finální etapě spíše vzor, na povrchy tašek vyřezala laserem.

Pokud vám vzor či provedení na fotografiích výsledných prototypů připomíná něco z blízké minulosti, nemůžete si jen rozvzpomenout  na detaily poslední kolekce návrhářky Liběny Rochové, která stejný postup využila ve své dámské jarní řadě 2013. Ta mimochodem využila služeb stejné laboratoře, jen její oděvy jsou dostupné zákazníkům, kdežto tašky QWSTION z této série zůstávají neprodejnými prototypy. Celá spolupráce však měla spíše než s praktickým využitím přijít s novým pohledem na branding produktů, když QWSTION svoji značku v podstatě rozložilo na abstraktní vzor a využilo jeho výsledného subtilního charakteru k vytvoření něčeho opět unikátního a svérázného.

Příspěvek Prototyp nového fashion brandingu pochází z MAUDhomme

V 90. letech minulého století přišla revoluce. Obchody s luxusním zbožím už neměly jen luxusní objekty nabízet, měly se samy proměnit v luxusní objekty, chrámy, které mají dotvářet celkový kontext produktů. A tak, když dnes u módní značky, domu či jména přijde změna kontextu, musí nutně přijít i změna interiérů prostor butiků, kam se má nová móda uchýlit. Není tak divu, že když Hedi Slimane mění na (Yves) Saint Laurent (Paris) na legendární domu snad vše, krom skutečných oděvních forem, už se dál nespokojí s poněkud vágní vizí minulého vedení (ta zůstala dokonce ještě z dob Toma Forda), a tak se dostává i na nové vnitřnosti starých adres. V tomto duchu se tak otevírá i hlavní pařížský butik SLP na 53 Avenue Montaigne v Paříži.

Prada jim říká epicentres, Saint Laurent Paris flagships - ať už mají ale jméno jakékoli, vyjadřují ty nejpodstatnější a nejrozsáhlejší butiky značky, v nichž není móda jen prodávána, ale kde se zákazník dostává k samotnému středu podstaty každé nové kolekce a všech nových projektů. Ten od SLP pokrývá v Paříži rovnou plochu 1000 m² a nabízí celou pánskou i dámskou kolekci včetně obuvi a doplňků. Inaugurace nového butiku přichází jen krátce poté, co se stejné středisko Saint Laurent Paris otevřelo v Berlíně, ovšem o něco menší. Beze změn je však estetika obou míst: černobílá fotografie se stala poznávacím znamením pro Hediho, černý kostýmek s bílo blůzou pro Yvese a černý a bílý mramor zas symbolem nových saintlaurentových butiků.

Čistota nových obchodů, adaptovaných pro Slimanovo „funkční období“, bije o to více do očí, pokud nejdříve navštívíte některý z butiků, v němž ještě přežívá duch doby minulé. Vášnivé sexyback snad už dnes oproti mramoru, neonovým trubkám a sklu působí i trochu směšně, když do něj na ramínka pověsíte kožené křiváky, potištěné košile či kožich rockových králů a královen. Nově vyvedené obchody tak dnes už nejsou manýrem, ale potřebou, pokud má být něčí vize – v tomto případě Slimaneho – vůbec brána vážně.

Příspěvek Saint Laurent, Avenue Montaigne, Paris pochází z MAUDhomme

Chanel je sice pařížský dům, jeho dopad je však každou sezónu srovnatelný s dopadem planetky na povrch Země – tedy globální. Z pařížských ateliérů se móda Chanel dostává do celého světa, avšak dnes už nestačí, když cestují jen oděvy, musí cestovat celá značka. A naposledy, minulý čtvrtek, se maison Chanel uchýlil do jihoasijského Singapuru, aby tam Karl Lagerfeld představil dámskou i pánskou jarní pre-kolekci pro rok 2014.

Počátek minulého prosince představil Chanel jako romantičku se zálibou ve skotských oděvních i kostýmních tradicích, když Lagerfeld přivezl celou pre-fall show na Linlithgow Palace poblíž Edinburghu. Letos se ale první módní cesta roku odehrávala jako kdyby hned na dvou místech zároveň: v Singapuru fyzicky, avšak v Deauville přinejmenším duchem. Představení nového „resortu“ totiž Karl doplnil krátkým hraným filmem ke stému výročí otevření kloboučnického salonu v tomto srdci luxusu Normandie. Hvězdně obsazený, i když nepřesvědčivě zahraný film obnažuje Gabrielle Chanel až k nepříliš lichotivým vrstvám. Podobně se chová i Lagerfeldova řada.

Karl Lagerfeld v 80. letech fenomén Chanel nevzkřísil – on ho vytvořil. A zdá se, že v roce 2013 chtěl být ke svému kultu i jeho přívržencům co nejupřímnější. Celá kolekce tak byla návratem k počátkům 20. století, k začátkům podstaty slova chic tak, jak ho Chanel nastavila. Pánské i dámské looky se nesly ve znamení aristokratické noblesy, vytříbené elegance, kriketu a směsi Asie s rázem britského kolonizátorství. Lagerfeld pro muže v podstatě předělal dámské kousky na pánské, které si však Chanel nejprve uzmula z mužského šatníku. Hlavní důraz byl proto kladen na pánské sako, které doznalo nejrůznějších podob: na mole se objevilo oproštěné (s dámsky rozmístěnými čtyřmi kapsami), ve stylu propínacího svetru, připomínající komfort opravdového luxusního života, s asijsky taženou linkou a stojáčkem či jako sportovní bunda.

Ve své skromnosti celá řada opět odhalila, jako moc neměl Karl Lagerfeld nikdy ambici předělat odkaz Coco Chanel k obrazu svému – ne, vždy ho jen upravoval v detailech; jak to dnes dělá kupříkladu Hedi Slimane u Saint Laurent. A Chanel Resort 2014 je čistým extraktem Coco – či Gabrielle? – aktualizovaným pro současnost s notnou dávkou normality a otevřenosti. Protože ať už je kult osobnosti jakkoli silný, i Lagerfeld si uvědomil, že je na čase ho servírovat bez přetvářky k tomu, kým Coco vlastně byla – výborná pozorovatelka, schopná vstřebat nové a nevýrazné tendence, které skrz perfekcionismus proměňovala v módu. Revolucionářka však ne! A to mají Gabrielle a Karl společné.

Příspěvek Chanel Resort 2014 pochází z MAUDhomme

Ženy mají haute couture, muži bespoke tailoring – takové jest tradiční rozdělený luxusu mezi dvě pohlaví (které však někteří návrháři odmítají v poslední době dodržovat.) Pokud je centrem dámské vysoké krejčoviny Paříž, střediskem pánské zakázkové tvorby je naopak Londýn, respektive jeho Savile Row, legendární ulice, na níž si otevřela svůj butik pro muže i značka Alexander McQueen. Ta nyní potvrzuje, že svůj závazek k britské krejčovské tradici bere opravdu vážně, a tak představuje první možnosti své zakázkové řady.

Servis Made to Measure na čísle 9 Savile Row nabídne tuto sezónu tři možné styly sak, které si zákazníci budou moci objednat v provedení 26 různých italských látek. Jednořadé sako s dvěma knoflíky a širokým, či úzkým revérem nebo dvouřadé sako bude vždy doplněno o kalhoty s kratšími nohavicemi a odpovídající vestou.

Veškerý servis se bude odehrávat přímo v pánském vlajkovém obchodě značky, kde byla pro potřeby této služby speciálně v suterénu butiku zřízena krejčovská dílna. Na stejném místě tak probíhá celý proces vzniku pánského obleku, od vybrání látky přes vzetí mír až po finální konstrukci. Tu McQueen zachová ve svém charakteristickém rukopisu s takzvaným pagoda shoulder a precizní siluetou. Na Savile Row se tak díky značce britské návrhářské ikony potkává módní odkaz s klasickým řemeslem a oděvní modernitou.

Příspěvek Bespoke McQueen pochází z MAUDhomme

Módu lze také specifikovat jako aktuálně upřednostňovaný způsob, jak se některé věci dělají nebo používají. Tento způsob použití nebo řešení není trvalý, ale v čase se mění – takto alespoň o módě mluví Wikipedie. I proto je někdy možná zapotřebí zanechat otisk ve věcech trvalejších, než je jen jeden kus oblečení. To si uvědomuje i Alexander Wang, který podle mnoha kritiků ve svých modelech fatálnější přesah nevytváří, a tak si jej zřejmě supluje objekty, jejichž třetí edici vydává právě teď.

Superminimalistické doplňky životního stylu představují silný produkt i jakýsi asociační koncept. Wangova Objects Collection No.3 odhaluje sbírku předmětů, zdánlivě marnotratných a přesto užitečných a – nutno podotknout – esteticky dokonalých. Černé svícny, hrací karty, klíčenka ve tvaru zipu a otvírák láhví, něco co potřebujete, i když na tom nemusí být Wangův podpis.

Wang zároveň spojuje funkčnost a luxus, když obaly hracích karet vyrábí z kvalitní kůže a otvírák pokrývá dnes velmi cennou komoditou – zlatem. Celá kolekce přijde do prodeje na začátku června a bude vydávána pod jeho značkou, přestože by Wang podle některých zdrojů podobný koncept rád přivedl i do módního domu Balenciaga, kde současně pracuje jako kreativní ředitel. Ať však odvážný nápad prosadí, či nikoliv, jeho OBJECTS budou fungovat i nadále jako onen chybějící otisk.

Příspěvek Wangovy objekty potřetí pochází z MAUDhomme

Móda nikdy není stejná. A nemění se jen její podoba, ale také postavení a společenský dopad. Zatímco dnes se móda štědře věnuje struktuře celospolečenského oděvu, zpátky v šestnáctém století sloužila jako způsob vyjádření síly. Královské dvory si vydržovaly tým krejčích, kteří nenavrhovali, ale přímo modelovali kostýmy pro dvorní show moci. Možná právě proto se pojem „móda“ frekventovaněji objevuje až o dvě století dál… V 16., a později i v 17. století nebyl totiž oděv o vůli šlechtit se, ale o povinnost udržet si své postavení. Tento dnes již těžko uvěřitelný přístup objevuje v dynastii Tudorovců a Stuartovců i aktuální výstava s názvem In Fine Style: The Art of Tudor and Stuart Fashion, která se zítra otevírá veřejnosti v Buckinghamském paláci.

V siluetách se na ní setkávající trojúhelníky se zúženým pasem a exkluzivní materiály v podobě vyšívaných brokátů; výstava tak latentně odhaluje, že síla siluety a oděvu z dob kruté Británie se stále promítá do tvorby soudobých oděvních designérů. Například takový Gareth Pugh – srovnání jeho kolekcí s tudorovskou opulencí se nevyhnuli ani tvůrci výstavy v královském paláci. Royal Collection Trust, organizace, která spravuje královskou sbírku, totiž návrháře oslovila, aby promluvil o své bezbřehé inspiraci anglickým panovnickým dvorem. Gareth tak odhaluje svoje první setkání s Tudorovci.

Když se jako malý dostal do Londýna a jeho otec a bratr se chystali na sportovní utkání, matka jej vzala do pověstného Toweru. Tehdy byl tak unesen tudorovskou opojností, že je začal skrytě tematizovat v každé své kolekci. „Vždy mě fascinovalo používání oblečení pro více účelů než jen pro oblečení sebe samotného,“ tvrdí Pugh, který v porovnání s exponáty z výstavy své modely vnímá jako jakési brnění. Ohledně své tvorby toho však odhaluje mnohem víc, a tak se díky těmto kontextům Pugh snad poprvé stává naprosto čitelným návrhářem. Ostatně do jeho díla zkomprimovaného v pouhých šesti minutách můžete proniknout také spolu s Annou Reynolds, jež s Pughem diskutuje.

Příspěvek Tudorovci podle Garetha Pugha pochází z MAUDhomme