Hodnocení

Byla sobota 4. září a počasí přislibovalo aprílovou nevypočitatelnost, takže člověk váhal mezi poslední šancí pro vyvětrání krátkých kalhot, nebo naopak nasadit pláštěnku. Avšak v moment, kdy jsem dorazil přímo k ústí Pařížské na Staroměstské náměstí, slunce hřálo tak, jako by si samo uvědomovalo důležitost téhle akce a chtělo fandit všem pořadatelům, aby to už tentokrát nezpackali a přeťali linii nepovedených a zmarem požehnaných fiasek.

Proč být tvurčí, když můžeme kopírovat?

Jenomže, na první pohled scéna pražského Fashion Weekendu postrádala jakoukoliv hlubší a propracovanější estetickou formu. Poměrně dlouhé, osmdesátimetrové molo bylo sice impozantní a vévodilo celé ulici, avšak pouhá konstrukce nestačila. No a co tedy chybělo? Řekněme, že kdyby se na místo určení připletl neinformovaný kolemjdoucí (což se také často stávalo), ani by neměl šanci poznat, co že za akci se to vlastně koná. Chyběl jakýkoliv billboard, nápis, plakát, stuha, stojan nebo cokoliv, co by vůbec existenci akce připomínalo. Molo bylo tedy jen tak bez uvedení, ladu a skladu přímo vyplivnuté doprostřed rušné turistické oblasti. To byla první věc, která zamrzela.

Smutná snaha o vamp-business styl

No a pak. Proboha povězte mi, co je to za námahu sehnat nějaké stuhy, závěsy, nebo jiné ozdobné tkaniny, které by molo alespoň trochu doplnili? Žádná. Avšak pořadatelé byly zřejmě tak líní, že se neobtěžovali ani s těmito detaily. Proč tedy potom vůbec něco takového vymýšlet, proč se s něčím takovým organizovat? Když pak drze přehlídnu detail a představím divákovi modely v nedodělaném prostředí?

Co se týče seznamu návrhářů, kteří svojí účastí danou události posvětili, byl hodně podobný těm, které strašili pravé módní gurmány i minulý rok. České stálice typu: Hana Havelková, Iška Fišárnkouvá, Natalie Rude či Tatiana Kovařiková. Já osobně jsem, s obrovským prominutím, měl „žaludek“ jen na to abych shlédnul dvě z nich.

Dejme tomu že Tatiana Kovaříková nemá se svojí jednoduchou černou co zkazit – sice se to nepodobá ničemu, co by se dalo označit za módní, ale sekretářky, managerky či ředitelky to vždy osloví. Ty „modely“ totiž přímo křičí: KANCELÁŘ. O něco něšťastněji dopadla Havelková, sice si chytře všimla zelené, která určitým způsobem ovládla některá mola, k topům přidružené harémové kalhoty se však vážně nedaly rozdýchat, a kdekdo tento utrpeníplný pohled nesnesl. Spoustu lidí to hned z fleku označila za faux-pas a utekli. Světlé momenty byly pak klasiky z dílny Ferré Milano nebo o trochu výstřednější představení Pinko, Anima Tua, či Dieselu. Bodem programu byli i mladí čeští umělci. Tihle páni a dámy si sice rádi hrají, jejich hravost je zábavná, ale stále to není nic, co bychom chtěli vidět či se tím inspirovat, popřípadě nosit. U většiny z nich převládaly zářivé barvy a taky na první pohled nezřetelná, ale přesto nepřehlédnutelná inspirace československým designem, až si člověk říkal: „Tohle snad nemohl někdo ušít, to museli koupit u nějaké v normalizaci zaseknuté švadlenky.“

Takže kolem a kolem, pražský módní víkend měl ambice, ale tak rychle jak jich nabyl, tak rychle je i pozbyl. Pořadatelka Milada Karasová sice dopředu upozorňovala: „Nehrajeme si na umění, chceme, aby móda šla do ulic, a ne lidi za módou.“ Ale zde, zde se nejednalo ani o praktičnost (protože dámy, kdo by chtěl nosit harémové kalhoty?), ani o umění. Pro mě to tedy bylo další fiasko. Co bych však přiznat měl je to, že toto fiasko se posunulo trochu dál nad hranici naprostého zoufalství.

Vážení diváci, jsme zas o rok zkušenější, doufejme, že za pět let se nám to povede, a slunce nám bude stejně urputně držet palce jako tenhle rok.