Norské dřevo
4.4 (87.69%) 13 hlasů

Norské dřevo

„I once had girl or should I say, she once had me…“ – legendární písnička, legendární kapely. Beatles svou píseň Norwegian Wood napsali v roce 1965 a zařadili na tehdy vycházející album Rubber Soul. Balada o lásce a o dívce, jejíž domov nakonec podlehne plamenům stejně jako její láska. John Lenon ironicky zpívá o domě, do kterého byl přítelkyní pozván, ona však z pokoje k ránu prchla a on jej tak podpálil. Jednu z nejvíce alternativních beatlesáckých písní málokdo pochopil. Ani pochopení nelézt neměla, tehdy vyjadřovala hlavně tvůrčí spor mezi McCartneym a Lennonem. Skladba nicméně ovlivnila nejednoho umělce. Jejími podmanivými tóny se nechal inspirovat i Bob Dylan, nebo autor jednoho z nejznámějších japonských románu – Haruki Murakami.

Murakami na základě názvu – jenž pilně převzal po vzoru písně – vytvořil silnou osudovou linku dospívajícího chlapce v Tokiu během studentských nepokojů roku 1969. Kniha Norské dřevo vypráví o mladém chlapci Tóru poznávajícím pravý smysl lásky – její charakter a podobu. Ve své samotě řeší nepoznanou problematiky silných emocí, jež prožívá.

Po smrti svého přítele Kazukiho, si vezme do péče jeho přítelkyni Naoko, do které se zamiluje. Ta však v důsledku své psychické nemoci nedokáže lásku ke sličnému Tóru opětovat. Ten se tak trmácí v mělkých sexuálních dobrodružstvích do té chvíle, než přijde záhadná a temperamentní dívka Midori. Tóru se ocitá v situaci, uvnitř níž procitá ve dvou dimenzích lásky, jejíchž povaha mu dává zakusit hořkost i slast studentských let.

Norské dřevo se ihned po svém vydání stal bestsellerem a kritiky vysoce ceněnou knihou. Po několika letech téma hlubokého boje dvojí lásky uchopil filmový tvůrce Anh Hung Tran. Natočil velice citlivou a křehkou adaptaci výtečného díla, kdy do skvělé kompozice přispívá dramatická i klidná hudba, něžná kamera inspirovaná přírodou a dokonale využívající herecký potenciál, světelné kontrasty a morfologickou rozličnost krajiny.

Film se od knihy vychyluje jen v drobných detailech, pro čtenáře kultovního spisovatele Haruki Murakami (který je mimo jiné autorem i proslulých titulů jako Po otřesech a Sputinik, má láska) je Norské dřevo bez nadsázky pohlazením po duši. Snímek překvapuje kouzelnou atmosférou s přiměřenou dávkou autenticity japonských šedesátých let – nejpoevropštělejší doba japonských kulturních dějin. Norské dřevo není žádným velkofilmem, neúčinkují zde hollywoodské krásky a ani módní tvůrci se nepřetrhli ve sponzoringu svými modely, ale je krásný a ve svém půvabu pravého módního gurmána a vintage milovníka určitě, alespoň svým pohádkovým charakterem, osloví.