Berlín, rok 2010 a Rick Owens – tato kombinace stála u zrodu první autorské kolekce designerského nábytku tohoto démona a futuro mentora extravagantní módy. Tehdy jen hrstka věřila tomu, že Owens svůj úspěšný debut zopakuje. Avšak stojíme tu – o rok později – a Rick Owens je zpět v ještě lepší kondici. Pokud chcete interiérem svého pokoje, bytu či vily vybočit z řad příbytků inspirovaných IKEA, přinášíme vám dnes nekomplikovaný a výjimečný návod. Stačí nás jen následovat do Owensových pekel, kde černá platí za svaté přikázání a jelení paroží slouží exkluzivnímu pohodlí.

Vítejte ve světě Rickovy abstrakce. Jeho postup při tvorbě užitého umění se nijak výrazně neliší od praxe, kterou uplatňuje při tvorbě své módy. Na začátku obou kolekcí, které už Owens pro milovníky interiérové extravagance vydal, stojí myšlenka. Umělecký účel je zde předností, které možná občas i zmíněné pohodlí leckdy podléhá. To však neznamená, že by designér nedbal na zdraví svých zákazníků. Jeho dílo je vždy z určitého procenta výsledkem pečlivých studií, jež Rick jako zatím méně zkušený tvůrce interiéru podstoupil.

Neobyčejné bydlení Ricka Owense

Jeho kousky bijí do očí neobvyklým skulpturním potenciálem. Z kusů nábytku se tím pádem stávají živé sochy vašeho pokoje. Goticky laděná edice z minulého roku zasadila fanoušky do prostředí temných blat mrtvých srnců, kteří svým parožím obohatili masivní dřevěné trůny a jiné součásti Rickovy domácnosti. Letos se kolekce nechala unést industriálním prostředím, jež z předobrazu továrny vytěžilo maximum a vznikla tím alegorie postmoderního života v kruté, městským smogem zahalené kobce.

Nechybí zde takové materiály jako kov, dřevo a kůže. Každý model je ojedinělou reflexí autorovy filosofie a životního stylu. Černobílé téma doplněné prvkem luxusního alabastru je vyzdviženo do nejdokonalejší formy elegance, čistoty a exkluzivity.

„Hybridi“, které Owens vytváří, jsou nejvyšší instancí nepředstírané meze pohledné nelíbivosti. A ač zní specifikace jakkoliv děsivě, Owens neděsí. Tudíž přestože je jeho počin vždy zatížen černou plachtou morbidního akcentu, je svým vlastním způsobem svěží a použitelný. Obzvláště, necháte-li jej v prostoru dýchat a v kombinaci s chytrými doplňky podtrhnete jeho (paradoxně) převážně umělecký účel.

Vcelku však lze Ricka buď otřepaně milovat, nebo otřepaně nenávidět. Ale u tohoto tvůrce se jinak jeho svérázná povaha vyjádřit nedá. Buď si ji skutečně oblíbíte, nebo ne. Rozhodnutí je na vás.